Nová EXOTA - Časopis pro všechny chovatele exotického ptactva

Rozela Pennantova je ideálním voliérovým ptákem. Nejlépe se cítí v prostorných venkovních voliérách. Má se za to, že optimální délka voliéry pro tento druh činí 3 m. Ve svém chovu několik hnízdních párů držím a s úspěchem rozmnožuji v menších zahradních voliérách. Voliéry jsou zastřešené a jejich délka činí 180 cm, šířka 100 cm a výška 200 cm. Ve venkovních voliérách mají ptáci ideální životní podmínky. Mají k dispozici vždycky čerstvý vzduch, slunce i déšť. Penantům nevadí nízké teploty. Bez úhony snášení mrazy –25 °C i větší. V zimě je voliéru třeba chránit fólií a je nutno v nejvyšším místě voliéry umístit police, kde ptáci mohou nocovat. Někdy během největších mrazů ptáci přespávají v hnízdních budkách.

Na jaře ještě před zahájením hnízdní sezóny voliéry dezinfikuji přípravkem VIRKON S...

Ptáci dorazili ve vynikající kondici, rok staří, perfektní postavy a na naše i západoevropské poměry velcí a robustní ptáci, kteří jako by fenotypově vypadli z oka volně žijícím neofémám. Pro patrné nuance ve zbarvení ručních letek (viz fotka) se zdálo, že je to opravdu pár. Umístil jsem je do samostatné třímetrové voliéry a ihned jsem jim dal budku. Jenže přišlo deštivé a vlhké počasí. Měl jsem samozřejmě strach, co to s nimi udělá, ale naštěstí se ukázali jako velice čilí a otužilí. Bohužel v průběhu chovné sezóny se nic nedělo a nejevili ani zájem o budku.

Zimu 2009/2010 přečkali ve venkovní voliéře s dostatečně velkým záletem, samozřejmostí byla silná bidla a krmení bohatší na olejnatá semena. Oba ptáci byli celou dobu v bezchybné kondici...

Po dovozu jsou choulostiví hlavně na teplo. Je nutné udržovat teplotu kolem 24 °C. Dnes se vlastně nic z odchytu nedováží a populace u nás je z evropských odchovů. Po dovozu je tento pták velice plachý, ale šetrným zacházením vždy brzy zkrotne. Je zajímavé, že samice z odchytu byly vždy více krotké než samci. Koncem 90. let bylo do ČR dovezeno postupně několik desítek párů, ale postupně vše uhynulo.

V dnešní době jich stále není mnoho, ale mohu říci, že úhyny ve větší míře jsem nezaznamenával. Spíše ojediněle. Myslím, že v úhynech procentuelně nepřekračují jiné papoušky, spíše bych řekl, že úhyn je málokdy. Myslím dospělých jedinců. Byl zřejmě větší u ptáků dovezených a špatně karanténovaných – přivezli si totiž různé nemoci...

Samec i samice jsou u mníška stejně zbarveni. U přírodních ptáků jsou prakticky celí zelení, na spodině těla od brady po ocas s přelivem šedé barvy. Odlišit se dají pouze endoskopicky či rozborem DNA. Další možností je pustit více ptáků naráz do voliéry a dát jim šanci, aby se páry vybraly samy. Tak se asi budeme chovat u zelených ptáků, kde cena za určení pohlaví se prakticky rovná vlastní ceně mníška. U mutačních ptáků se ovšem rozbory provádějí běžně.

Vybraný či sestavený pár dáváme hnízdit ve věku vyšším než jeden rok. Tedy ptáky narozené na jaře můžeme zkusit do hnízdění v létě roku následujícího, ale ne vždy se to podaří, mnohdy se dočkáme až o sezónu později. Pokud máme ptáky narozené později (v létě), pak se dalšího hnízdění skoro jistě nedočkáme...

Milovaný žako, přesto trýzněný naší technikou! Kde jsou ty časy, kdy sedlák ještě mohl říci: „Své prase poznám po chůzi.“ Můžete se ptát, co to znamená. Chtěl bych situaci následně vysvětlit. Díky bohu jsou ještě chovatelé, o kterých toto přísloví stále platí, i když to není pravidlem. Chovatel, který je se svými svěřenci ve stálém kontaktu, by podle mého názoru měl být schopen rozpoznat jednotlivé ptáky podle individuálních znaků.

Lámeme si hlavu se značením ptáků (např. tetování, kroužkování a čipy), ale příroda se již sama postarala o dostatečné rozlišení jednotlivých zvířat. Jsme opravdu od přírody již tak vzdáleni, že nedokážeme postřehnout individuální znaky našich svěřenců? To už jsme technice tolik podlehli, že přehlížíme nejbližší a bezbolestnou možnost identifikace? Když budeme pozorovat více zástupců jednoho druhu, velice rychle zjistíme, že mají velmi rozdílné „tváře“ a šupiny na nohách ptáků jsou variabilní. Tyto rozdíly lze zobrazit...

Téměř všechny velké světové řeky odevzdávají svou vodu oceánům či mořím. Některé z nich jako Orinoko, Nil nebo Mississippi vytvářejí před svým vyústěním rozsáhlé delty. Okavango však přírodní zákony nerespektuje. Tato 1600 km dlouhá africká řeka odvádí vodu do rozsáhlé savany a pouště, kde záhadně mizí. Její sebevražedné počínání je ale životodárné pro obrovské množství zvířat zdržujících se v největší suchozemské deltě světa – v deltě řeky Okavango.

Botswana je vnitrozemský jihoafrický stát obklopený Namibií, Jihoafrickou republikou, Zimbabwe a Zambií. Celých sedmdesát procent rozlohy této liduprázdné země, s hustotou dvou obyvatel na kilometr čtvereční, tvoří poušť Kalahari...

K porozumění jejich chování a stravování je logicky nezbytné pozorování ve volné přírodě. V každé knížce popisující zástupce čeledi Loriidae se dočteme, že hlavní složkou potravy je nektar. V některých podrobnějších publikacích můžeme nalézt, z jakých druhů rostlin nektar pochází. Dovolím si však tvrdit, že skoro v žádné běžně dostupné knize nezjistíme, co takový nektar obsahuje. To znamená, že tato informace se stává dost obecnou a nám skoro nic neříkající.

Pokud se australští papoušci živí semeny, není problém jim podobný potravní zdroj poskytnout i v zajetí. Je zřejmé, že pěstování několika desítek druhů eukalyptů pro zkrmování loriů je z časových a finančních důvodů nepraktické, dokonce nemožné. Právě proto je nezbytně nutné zjistit složení takového nektaru a snažit se vytvořit přiměřenou náhražku...

Z tohoto druhého hnízda v únoru 2010 vylétla znovu čtyři ptáčata, jevila se jako dvě skořicové samičky a dva šedí černolící samci. Samičky jsem si chtěl nechat do svého chovu. Když jsem koncem dubna chtěl zebřičky vyndat do venkovní klece, zjistil jsem, že mi tam poletuje mezi samičkami nedopeřený samec.

Když jsem zebřičku odchytil, viděl jsem, že samčí znaky jsou jenom matné, a to na levé straně. Když jsem zebřičku začal prohlížet, čekalo na mne ještě další překvapení. Zebřička má na levé straně tmavé oko a na straně pravé červené. Nechal jsem zebřičku doma a čekal na další vývoj situace. Zebřička postupně venku přepeřila, zůstaly jí na levé straně matné znaky samčí a černé oko, na pravé straně jsou samičí znaky a červené oko...

Motýlek granátový, o němž budeme hovořit, je jedním z představitelů rodu Uraeginthus. Ačkoliv je všeobecně považován za nejkrásnějšího a nejvíce žádaného z motýlků, je toto tvrzení samozřejmě zcela subjektivní a je také předmětem mnoha debat. My jsme je chovali několik let a považovali je za vcelku přeceňované a jejich cenu za neúměrně vysokou. Za mnohem lepší koupi bychom považovali motýlka modrobřichého (Uraeginthus ianthinogaster), který je – alespoň podle našeho mínění – mnohem inteligentnější, lépe reaguje a také se snadněji odchovává. Pro ty z vás, kdo se nenechají odradit, tedy jedno varování – chov je povětšinou velmi neuspokojivý, úspěchy sporadické a odchov celých generací jevem v této zemi téměř neslýchaným.

Aspirující chovatelé tohoto druhu by si měli být vědomi jisté opatrnosti a respektovat jejich požadavky...

Tito astrildi nejsou v evropských chovech natolik běžnými druhy ptáků, jako jsou třeba motýlci, amaranti malí nebo zlatoprsky. Jsou do jisté míry opravdu specifičtí. Jestliže astrildovité považujeme za obyvatele spodního rostlinného patra, travních porostů a nízkých křovin, jsou ptáci rodu Ortygospiza v tomto směru opravdu jedineční, když obývají jen nízké travnaté porosty s odkrytými plochami půdy. Většina astrildovitých ptáků jsou obyvatelé savan. Savana však může být několika typů. V nejvlhčích částech se hovoří o lesnaté nebo křovinné savaně. V sušších částech přechází savany v suché stepi až polopouště. Právě takového typu suché savany jsou obyvateli tito astrildi.

Větší část svého života se pohybují jen na zemi, kde čile pobíhají a hledají úkryt. Na životě mohou být ohroženi v podstatě jen ze země, proto se u nich vyvinulo chování podobné chování křepelek...

Moje posledné zistenia sú, že amadiny Gouldovej majú medzi astrildovitými vtákmi dokonale vypracovanú schopnosť urýchliť preperovanie (viditeľne sa to prejavuje ako zrýchlené/komprimované preperovanie) alebo schopnosť preperovanie spomaliť, ako odozva na nepriaznivé environmentálne podmienky. U voľne žijúcej populácie sa zrýchlené preperovanie vyskytuje pri ideálnych klimatických podmienkach a ak sú zásoby potravy optimálne a dovoľujú, aby preperovanie prebehlo rýchlo. Oneskorené preperovanie sa vyskytuje vtedy, keď sú zásoby potravy nedostatočné.

U vtákov v chovoch je zrýchlené preperovanie znakom dobrého zdravia, veľmi dobre nastavenej potravy, ako i vhodných podmienok v chovnom zariadení. Oneskorené preperovanie je často nespozorovateľné, až kým sa neobjavia nažiny – vypadané peria na hlavách a v zátylku...