Nová EXOTA - Časopis pro všechny chovatele exotického ptactva

Číslo 11/2006

vyšlo v listopadu 2006

Chov amazoňana nádherného

Autor: Marcel Van Aelst – Nizozemí

Tito amazoňané jsou velmi sympatičtí. Je to jeden z nejpřátelštějších druhů papoušků. Zdá se, že téměř nemá strach. Je to skutečně příjemný pták k chovu a jen málokdy můžeme slyšet jeho pískání a křik. Je to menší druh amazoňana, jehož délka se pohybuje v rozmezí 30 až 31 cm a jejich váha činí 240 až 310 gramů. Za zajímavost považujeme jeho (po více než 8 letech jeho chovu a nyní již i řady odchovů) brzkou pohlavní dospělost. Samice jsou schopny snášet vejce již ve stáří dvou let, samci jsou pohlavně dospělí ve třech letech.

Amazónek modrohlavý – nenápadný elegán

Autor: Mgr. Miloš Kaplan – Veliny

Tento amazónek se dostal do mého chovu koncem roku 2005 výměnou za amazónky šupinkové. Amazónci rodu Pionus mne upoutali svou nenápadnou elegancí, příjemnými hlasovými projevy a vůbec svým chováním. Dalo by se říci, že amazónci šupinkoví i modrohlaví mají některé společné rysy povah i modelů svého chování. Popisem se nebudu zabývat. Tento elegantní pták je dostatečně popsán v odborné literatuře i jeho rozšíření v přírodě, popřípadě i jeho zeměpisné variety.

Korela chocholatá a její systematika

Autor: Milan Vašíček - Lipník nad bečvou

Přírodovědec Kerr nazval korelu chocholatou v roce 1792 vědeckým názvem Psittacus holandicus Kerr. Později Johann Friedrich Gmelin ji zařadil do jiného rodu (Calopsitta) a jeho vědecký název byl publikován i v naší odborné literatuře. Tak například v roce 1927 ho použil profesor Jiří Janda ve III. českém překladu Brehmova Života zvířat, kde korelu pojmenoval korela kakaduová (Calopsittacus novae - hollandiae Gmelin). Jiného vědeckého názvu pro korelu použil v roce 1935 dr. Jaroslav Karásek – Leptolophus hollandicus (Kerr). Korela chocholatá je jediným druhem rodu Nymphicus (Wagler, 1932), u kterého se v současné době používá vědecký název – Nymphicus hollandicus (Kerr, 1792).

Pár slov o chovu korely chocholaté

Autor: Tomáš Jiřík – Plzeň

Korela chocholatá pochází z Austrálie, kde se s ní setkáme na celém území, v savaně, na pastvinách, a dokonce v městských zónách. Výjimku tvoří pobřežní oblasti. Jde o šedě zbarveného papouška s bílým proužkem na křídlech, žlutou hlavou a oranžovou skvrnkou v oblasti uší (mám na mysli přírodně zbarvené jedince). Krk a běháky jsou šedé. Oční duhovka je tmavě hnědá. Zpěv se vyskytuje v podobě melodického hvízdání pouze u samečka. Samička má šedivější hlavu a lícní skvrny méně výrazné (více než dlouhá vysvětlování napoví fotografie). U dospělých jedinců je možné rovněž odlišit u samičky žíhaná podocasní pera. Korely měří přibližně 32 centimetry, hmotnost činí 90 - 110 gramů. Ptáci se dožívají zhruba dvaceti let, rozmnožování jsou schopni po dobu téměř dvanácti let, což se ale může u jednotlivých jedinců lišit.

Papoušek hnědý (Rüppelův)

Autor: Andre Jacobsen - Dánsko

Mimo období rozmnožování je můžeme najít v páru nebo malých skupinkách do 20 jedinců, v oblastech bohatých na potravu pak i v obrovských hejnech. Jsou to nenápadní a bázliví ptáci, kteří se obyčejně zdržují v korunách velmi vysokých stromů, kde je velmi obtížné je nalézt. Zpozorovat je můžeme, když zpívají, nebo když se zvednou k letu. Při vyrušení se nejprve vzpřímí a začnou velmi hlasitě křičet a pak rychle a přímo vzlétnou, aniž by ustali ve svém pronikavém křiku. Živí se především semínky, pupenci květin, které nalézají na vysokých stromech. Snědí také malé oříšky, bobule, ovoce (hlavně fíky) a larvy hmyzu. Příležitostně předběhnou zemědělce a v hejnu sklidí předčasně úrodu kukuřice.

Na návštěvě u chovatele – Ing. Alois Živný

Autor: RNDr. Jaromír Vachutka - Olomouc

S chovatelstvím papoušků začal otec pana Živného již před několika desítkami let. Specializoval se především na australské papoušky. Chovatelské zařízení tvořily celoroční voliéry, které byly vybaveny slabším pletivem. V této době jsem zde mohl vidět mnoho běžných či vzácných papoušků v přírodním zbarvení i mutacích. Např. papoušky rodu Polytelis, Barnardius, Platycercus, Aprosmictus, Alisterus, Psephotus, Neophema. Kromě druhů, které mají původ v Austrálii, jsem mohl obdivovat i jiné druhy papoušků. Od agapornisů, korel či alexandrů velkých a růžových. Před 11 lety se začal chovatelstvím papoušků zabývat i syn pana Živného a před rokem (po smrti otce) převzal Ing. Živný chov zcela. Již před 11 lety měl Ing. Živný jinou koncepci rozvoje chovu a začal budovat další celoroční voliéry. Za celé období přistavěl 3 bloky celoročních voliér, které byly vytvořeny převážně ze železných trubek a byly potaženy silným pletivem.

III. Prachtfinkenderby - Ebersbach

Autor: Milan Vančura - Kolín

Již potřetí se letos 18. června konalo v německém Ebersbachu nedaleko českých hranic otevřené derby drobných exotů. První výstavu zhlédli čeští chovatelé jako návštěvníci, dalších dvou se již aktivně zúčastnili. Tyto německé jednodenní výstavy mají svá specifika. Ptáky musí vystavovatel dodat ve svých bodovacích klecích. Ptáci se bodují predikátem v jednotlivých třídách, z vítězů tříd se vybírá vítěz skupiny. Pro výstavu byly určeny tyto skupiny: zebřičky, chůvičky, rýžovníci, amadiny Gouldové, amadiny diamantové, pásovníci dlouhoocasí a nové mutace těchto ptáků. Výstavu posoudil mezinárodní posuzovatel Petr Podpěra a německý posuzovatel Hans Harting, který řadu let posuzuje naše výstavy v Lysé nad Labem a ještě předtím v Nymburce.

Chováme farebné kanáriky -príprava na výstavnú sezónu (5)

Autor: Mgr. Michal Vojník - Michalovce

V septembri by mal chovateľ upriamiť svoju pozornosť na výstavníckú činnosť. V tomto mesiaci ukončili preperovanie FK z prvých hniezd i dospelí jednotlivci. Chovatelia si zabezpečujú nový chovný materiál pre oživenie krvi. Tu by som sa chcel prikloniť za nákup samcov a nie samíc. Samice by si mal každý chovateľ vybrať z vlastného chovu. Že táto metóda je správna, mi dajú za pravdu určite starší chovatelia a mladší časom prídu na to, že som mal pravdu. Čiastočne som sa o tom zmienil v niektorom z predchádzajúcich uverejnených článkov v časopise Nová EXOTA a publikoval som o tom i v časopise Chovateľ v roku 1993. V týchto mesiacoch sa vykonávajú školenia a skúšky posudzovateľov a čakateľov na posudzovateľov (adeptov). Školenie adeptov spravidla trvá 2 – 5 rokov, kým sa stanú riadnymi posudzovateľmi a budú môcť samostatne posudzovať.

Hýl sibiřský a jeho chov

Autor: Andrej Gajduchenko – Ukrajina

Hýl sibiřský je jedním z mnoha druhů ptáků, patřících do čeledi pěnkavovitých. Oblast rozšíření zaujímá velkou část Východní Sibiře, Dálného východu, severní a střední Čínu, poloostrov Korea, Sachalin, Kurilské a Japonské ostrovy. Zimují částečně v jižních částech výskytu, ale rovněž v západní Číně a střední Asii. Hnízdí v údolích řek, létají do hor do výše 1800 m. Hnízda většinou stavějí ve větvích keřů, obyčejně do výšky 1,5 m. Snůška se skládá ze 4 – 5 zelenomodrých vajec. Po vyvedení mladých vedou kočovný způsob života, shlukují se v nepočetná hejna. Velikost ptáka činí 17 cm, přičemž téměř polovinu délky tvoří ocas. Tvarem těla připomíná známého mlynaříka dlouhoocasého (Aegithalos caudatus). Čítá několik poddruhů, které se od sebe liší rozměry těla nebo intenzitou zbarvení. Základní barvou opeření samců je malinově růžová, spodní část těla je světlejší, křídla označena příčným bílým pruhem.

Chov a odchov leskoptve kovové

Autor: Novák Vladimír - Chlum u Třeboně

Leskoptve kovové jsem poprvé viděl před čtyřmi roky u přítele Krlína z Hrdějovic. Jednalo se o chovný pár, který pravidelně každý rok odchovává mláďata. Ptáci mě natolik zaujali svým zjevem, že jsem se rozhodl, že i já je musím získat do svého chovu. Začal jsem shánět dostupnou literaturu. Bohužel. Jedinou zmínku o těchto nádherných opeřencích jsem našel v knize „Ptáci v klecích a voliérách“ (Jeannine Lancet). Jednalo se však o všeobecnou informaci o životě a chování ptáků v jejich domovině, kterou je Afrika. Během následujících dvou let jsem postupně získal šest kusů leskoptví kovových (něco z odchovů př. Krlína, něco z jedné nejmenované zoo, jeden kus jsem koupil na burze v Týništi a jeden kus z dovozu firmy AVES).

Irena fialová – klenot ázijských lesov

Autor: RNDr. Jozef Májsky – Bratislava

Nielen krásnym tyrkysovomodrým sfarbením, ale aj pekným flautovým hlasom sa môže pochváliť irena fialová. Tento druh patrí k najväčším zástupcom čeľade, dorastá do dĺžky 25-30 cm a hmotnosť dospelých vtákov sa pohybuje od 60 do 80 g. Okrem sfarbenia sa prejavuje sexuálny dimorfizmus aj vo veľkosti – samičky sú menšie než samce. Irena fialová je rozšírená od indického subkontinentu ďalej na východ až po juhozápadnú Čínu, nájdeme ju aj na Srí Lanke, Andamánskom súostroví a mnohých ostrovoch v Indonézii. Pre výskyt tohto spevavca sú rozhodujúce vždyzelené lesy, pričom ho môžeme nájsť v nížinách, ale aj v stredne vysokých horách, až do nadmorskej výšky asi 1650 m. Tieto literárne údaje môžem potvrdiť aj na základe vlastných pozorovaní z malajzijských pralesov, kde je irena fialová bežným druhom v nížinných oblastiach, no jej typický dvojslabičný hvizd sme viackrát počuli aj na Cameronovej vysočine.

Tetřevovití v zájmovém chovu

Autor: MVDr. Lubomír Palkovič - České Budějovice

Čeleď tetřevovitých (Tetraonidae) patřící do řádu hrabaví (Galliformes) je zastoupena celkem 17 druhy. Patří sem středně velcí až velcí ptáci žijící většinou pozemním životem a méně stromovým způsobem života. Většina z nich žije skrytým a tichým způsobem, což je zapříčiněno silným tlakem četných predátorů. Výjimkou je období toku, kdy samci předvádějí „svatební tance“ a vyluzují specifické zvuky. Tetřevovití mají krátký silný zobák, krátký běhák opeřený až k prsům. Chybějí jim ostruhy. U všech je vyvinuta pohlavní dvojtvárnost (velikost těla a zbarvení). Tetřevovití jsou rozšířeni v chladnějších oblastech Evropy, Asie a Severní Ameriky. Někteří z nich obývají severské horské jehličnaté lesy, jiní žijí na otevřených prostranstvích horských pásem. Ve volné přírodě České republiky žijí tři druhy tetřevovitých ptáků – tetřev hlušec (Tetrao urogallus), tetřívek obecný (Tetrao tetrix) a jeřábek lesní (Bonasa bonasia).

Chov okrasné vodní drůbeže - chov některých druhů (11)

Autor: Jaroslav Němec - Choteč 89

Kachnička hřivnatá (Chenonetta jubata) má svůj původ v Austrálii a Tasmánii, kde žije v menších hejnech. I když vypadá poměrně robustně, je velmi dobrým letcem a v přírodě hnízdí v dutinách i vysokých stromů. V evropských chovech se vyskytují od 19.století, ale nejsou tak běžně chovaným druhem jako např. mandarinky a karolínky. Mezi odborníky i chovateli je veden spor, zda jde o kachnu nebo husu, a proto můžete slyšet a číst oba názvy. Vzhledem (viz foto) se více podobá husám, i hlavní její potravou je tráva, jako je tomu u husy. Povahově jde o velice příjemnou kachnu se zajímavým zvukovým projevem jak u kačera, tak u kachny. Kačer si udržuje zbarvení celoročně. Převážně se zdržuje na zemi (pastva), do vody chodí minimálně.

Veterinární poradna - podzim přináší nemoci

Autor: MVDr. Ľubica Nečasová – Praha

S příchodem chladného počasí se u ptáků v klecích a voliérách zvyšuje výskyt nemocí zejména dýchacího ústrojí. Chovatelé papoušků v tomto období často pozorují „prskání“, či zvuky podobné lidskému kýchaní. Stejně jako u lidí může i u ptáků dojít vlivem změny teplot, relativní vlhkosti a délky světelného dne k narušení funkce imunitního systému. K typickým příznakům onemocnění horních cest dýchacích patří: dýchaní s otevřeným zobákem, změna hlasu, kýchaní, otok v okolí nozder a nosových dutin, výtok z nosu, ztížené dýchaní při pohybové zátěži, potřásaní hlavou, natahovaní krku, časté zívaní, výtok z nosu, otoky v okolí očí, ucpávání nosových otvorů.

Číslo 10/2017

Videoreportáže »

Aktuality

03.10.2017

Průvodce umělým odchovem ptáků


ARARAUNA.cz