Nová EXOTA - Časopis pro všechny chovatele exotického ptactva

Číslo 07/2010

vyšlo v červenci 2010

Biotopy papoušků rodu Pyrrhura a jejich životní nároky v zajetí

Autor: Ing. Petr Blažek – Tišnov

Jižní Amerika je kontinent rozprostírající se větší částí na jižní polokouli. Po celé délce západního pobřeží Jižní Ameriky se vypíná pohoří Andy. Na východ od nich směrem do vnitrozemí kontinentu se rozkládají rozsáhlé oblasti tropického deštného lesa. Většina těchto oblastí patří do povodí Amazonky. Při svých privátních expedicích do Jižní Ameriky jsem měl v rozmezí let 2000 – 2007 možnost navštívit Venezuelu, Bolívii, Chile a dvakrát Peru. Při svých cestách se snažím samozřejmě poznat a mapovat i biotopy papoušků, kteří se stali mou srdeční záležitostí, a ve svém chovu se na ně specializuji. Domnívám se, že toto je velmi důležité a dovolí nám to v plné míře poznat chování ptáků v divočině a hlavně jejich nároky, které bychom následně měli při chovu v zajetí ctít. Rod Pyrrhura je velmi početný a obývá rozsáhlá území jihoamerického kontinentu. Bez nadsázky lze konstatovat, že jejich domovem je celá střední a severní část světadílu, a to včetně středoamerické šíje. Z toho, jak rozsáhlá území pyrurové obývají, je zřejmé, že i životní podmínky jednotlivých druhů mohou být a jsou velmi rozdílné...

Aymarové rodu Bolborhynchus

Autor: Mgr. Jerzy Ćwik – Nowodworze k. Tarnowa (PL)

Na rozdíl od aymarů zelených se andští „sem tam“ vyskytují v chovech a docílení odchovu bylo již několikrát publikováno. Poprvé se podařilo odchovat mláďata aymarů andských pravděpodobně v Dánsku v roce 1977. V ČR byl první úspěšný odchov zaznamenán v roce 1999 v chovu ing. Josefa Nožičky (Exota č. 6/2000). Chovatel pár aymarů andských, pocházející z odchytu, umístil do venkovní voliéry s rozměry 200 x 200 x 100 cm. Ptáci měli k dispozici budky z kmenů stromů a také tradiční z desek. Na zemi se nacházela ještě jedna budka, jejíž interiér byl vytvořen z hlíny. Ptáci si ale nevybrali ani jednu. Zimováni byli v kleci s rozměry 220 x 80 x 60 cm. Měli ještě k dispozici hnízdní budku z přírodního kmene s výškou 60 cm a průměrem 23 cm. Samička tuto budku přijala a v únoru snesla pět vajíček – později se ukázalo, že všechny byla oplozená. Po 22 – 24 dnech se mláďata začala líhnout. Vyklubala se tři mláďata. První mládě opustilo budku 42 dnů po vylíhnutí. Chovatel své ptáky krmil různorodou potravou. Ptáci zpočátku přijímali výhradně slunečnici a jablka, ale rychle se zvykli i na kardi, lesknici, oves, naklíčenou pšenici a plody jeřabiny a černého bezu. Nechtěli vůbec přijímat proso. Teprve po vylíhnutí mláďat byli schopni akceptovat senegalské proso, ale to muselo být dostupné přímo z klasů. Doplňkovou výživu tvořily různé minerální a vitamínové přípravky. V evropských chovech jsou aymarové andští vzácností. Každý odchov tohoto papouška patří k evropsky významným úspěchům...

Papoušek Alexandřin a jeho chov

Autor: Jindřich Melcr – České Budějovice

Papoušek Alexandřin je jedním z australských papoušků, kteří mohou být s úspěchem chováni v kolonii. Tímto způsobem byli také poprvé odchováni ve Velké Británii. Vhodný počet párů pro koloniový chov se pohybuje okolo 3 – 5. Všichni by měli být umístěni do velké voliéry naráz – mladí, nepříbuzní ptáci, kteří se mohou spárovat, nebo už hotové páry. Papoušci Alexandřini mají jednu velkou přednost, a to svou klidnou a tolerantní povahu. Bez problémů je můžeme chovat nejen s drobnými exoty, jako např. zebřičkami, pásovníky, různými amadinami, ale také s neofémami či korelami. Podmínkou úspěchu je však dostatečně velká voliéra! Pro hnízdění se používá několik druhů budek různých tvarů a velikostí. Někteří chovatelé zavěšují budky v úhlu 45°. Velikosti budek jsou různé, od 25 x 80 cm (základna x výška) až po 30 x 150 cm (základna x výška) a s vletovým otvorem o průměru 6,5 – 7,5 cm. U samiček, které rozbíjejí vejce, je vhodné použít budky ve tvaru písmene L. V těchto budkách snáší většina samiček vajíčka do rohu. V normální budce je možné, že samička rozbije vejce při seskakování z vletového otvoru do budky. Já osobně jsem se s tímto problémem nikdy nesetkal a ve svém chovu pro ně používám budky o rozměrech 25 x 25 cm (základna) x 80 cm (výška). Jako hnízdní materiál používám hrubší hoblovačky smíchané v poměru 3 : 1 s rašelinou...

Povídání o kakaduech tenkozobých

Autor: Jiří Poláček – Brisbane, Austrálie

Kakaduové tenkozobí se živí nízce rostoucími rostlinami, které podobně jako oni žerou i krávy, ovce a králíci. Tedy vegetací, kterou byl pokryt celý australský kontinent. V konkurenci s pasteveckým dobytkem neměli šanci, a tak ztratili své původní biotopy, kde se nachází vegetace, kterou potřebují ke svému životu. Jsou to buše se zalesněnými oblastmi s velkými eukalypty. Právě tyto kakaduové tenkozobí potřebují pro hnízdění. Lidé jim taktéž zničili jejich přirozené potravní zdroje, kvůli čemuž už vyhynula celá řada australských živočichů. Tenkozobí se ale nedali a adaptovali se na kulturní rostliny vysazované farmáři. A to byl pro jejich existenci skutečný problém. Byli stříleni, chytáni do sítí, tráveni jedy. Nebyli ničeho ušetřeni. Dnes jsou tito ptáci chráněni – nesmějí se lovit a ani jinak likvidovat. Pozorovat tyto kakaduy není ale vůbec jednoduché, jsou stále ve střehu. Nejprve narazíme vždy na jeden dva páry, potom na skupinu čítající desítky kusů a až nakonec na hejno, jež se může skládat z více než tisíce jedinců. Ve společnosti tráví celý život. Někdy se shlukují i se skupinkami jiných druhů papoušků. Svým životem ve společnosti připomínají korely – ačkoli ty se málokdy vyskytují ve stejných regionech, žijí totiž více na severu...

Neoféma modrokřídlá – „díl třetí“

Autor: Jan Cvrček, Ladislav Žoha – KPEP

Aniž bych tomu přímo chtěl, vznikl o neofémě modrokřídlé na stránkách Nové EXOTY vlastně takový nepravidelný miniseriál. Dnešní článek je v pořadí již třetí (druhý text byl spíše předmluvou k nedávno vzniklé nové Pracovní skupině malých papoušků opět v rámci KPEP) a měl by být zároveň i poslední. Toto pojednání by mělo hlavně navazovat na článek první (Nová EXOTA č. 10/2009), protože se objevily o tomto zajímavém druhu nové skutečnosti, které byly dříve neznámy. Je totiž třeba především upřesnit tzv.„hybridizační teorii“ (chemici mi prominou převzetí tohoto výrazu), jež byla v prvním článku stěžejní. Není to rozhodně teorie chybná, ale je nutno ji poopravit. Berte tedy prosím tento článek spíše jako pokračování a doplnění prvního. Ale opět to vezměme pěkně postupně a pro lepší názornost ve srovnání s textem prvním. Jak už bylo mnohokrát řečeno a psáno, určení pohlaví je u neofémy modrokřídlé složité. Vždy je nutno čekat na jedno až dvě přepeření, u mláďat pohlaví nepoznáme. A ani po přepeření nemusí být pohlaví jasné. A zde přichází na řadu ona metoda barvy spodních křídel. Svým způsobem jsem tuto metodu určování v prvním článku zpochybnil, ale může být omluvou, že zkoumaní ptáci, u nichž mi tato metoda nevycházela, byli opravdu kříženci...

Agapornis Fischerův – výstavní pták

Autor: Ing. Václav Blažek – Brno

Z popudu několika milovníků těchto krásných papoušků byl 26.10. 2008 založen Český klub chovatelů agapornisů (CZAC). Klub si vytýčil řadu úkolů, které postupně naplňuje. Jedním z nich bylo i vypracování celostátně uznávaných standardů pro hodnocení kvality jednotlivých druhů, jež by vycházely z mezinárodních standardů. Jelikož tento mladý klub je již i členem organizace BVA (číslo 2498) a dále ELSIN (Evropská společnost milovníků ptactva), čerpali jsme při tvorbě českých standardů, s laskavým svolením pana Dirka Van den Abeeleho, zejména z jeho holandských stránek „Společné standardní požadavky Agapornis fischeri“, které jsou vypracovány technickými komisemi: ANBvV, AOB, BVA, KBOF, ONZE PARKIETEN, Parkietenspeciaalclub ANBvV, PSC, Psittacula Holland, NBvV, ism MUTAVI © 2002 – 2008. Tyto standardní požadavky jsou používány při výstavách pořádaných LPC, BVP, Parkieten Societeit Nederland, Parkietenfederatie, WPC. Textová část standardu pro agapornise Fischerova je zcela hotova. Obsahuje podrobný popis všech dosud vyšlechtěných a pro výstavy uznaných mutací. Rovněž standard pro agapornis personatus je před dokončením. Dále bude pokračováno dalšími druhy, nejprve agapornisů s bílým okružím...

Aktuality z Loro Parque

Autor: Dr. Matthias Reinschmidt – Tenerife

Chovatelský rok 2010 vypadá dobře, neboť již ke konci dubna jsme okroužkovali 418 papoušků. Také mládě ary Spixova (Cyanopsitta spixii) se vyvíjí i nadále výborně a ve svých 68 dnech života je krátce před výletem z budky. Tento unikátní odchov roste v Loro Parque Fundación (LPF) pod rodiči. Teprve na podzim minulého roku se k nám dostali z francouzské ZOO Mulhouse papoušci kapští (Poicephalus robustus). Pár začal na jaře se snůškou, která čítala šest vajíček. Všechna byla sice oplozena, ale tři embrya bohužel odumřela. O vylíhlá ptáčata se vzorně stará rodičovský pár. Teprve v lednu byl nově sestaven pár amazónků šupinkových (Pionus maximiliani), který nás už v květnu překvapil čtyřmi snesenými vajíčky. Čtyři vylíhlá mláďata vyrůstají pod rodiči, kteří se o ně výborně starají. Vzácný odchov se podařil u loriů zelenokřídlých (bojovných) bismarckých (Lorius hypoinochrous devittatus). U tohoto druhu papouška, který je v lidské péči držen jen velmi zřídka, jsme mohli v roce 2010 okroužkovat již šest mláďat. Je to důležitý chovatelský úspěch, neboť přispívá k udržení existence tohoto druhu ve voliérách...

Na návštěvě u chovatele – Ing. Jan Nedělník, Kobeřice

Autor: Mgr. J. Sojka & Ing. J. Nožička

Není v České republice mnoho sbírek, o kterých bychom bez zaváhání mohli říci, že dosahují světových parametrů. A právě jedna taková – papouščí sbírka (kolekce) – se nachází nedaleko Prostějova v obci Kobeřice. O ing. Nedělníkovi jsme psali v časopisu Nová EXOTA již v roce 2002, nicméně se domníváme, že návštěva jeho nového zařízení je důvodem pro opakování reportáže. Nové chovatelské zařízení, o němž bez nadsázky můžeme tvrdit, že je světové úrovně, se nachází v areálu zemědělského družstva v Kobeřicích, jehož je ing. Nedělník majitelem. Zařízení vzniklo razantním přestavěním dvouřadého kravína, po jehož obou stranách se nacházejí voliéry. Můžeme jich napočítat celkem 160, a to bez karanténního zařízení. Zařízení je rozděleno na dvě části, z nichž první je osazeno takřka kompletní kolekcí papoušků rodu Amazona a rudá pak kolekcí arů. Velké novum oproti předchozím letům je kompletní kolekce amazoňanů, což v dřívějším zařízení v Brodku u Prostějova nebylo z prostorových důvodů možné. Zastoupeni jsou jak tzv. obyčejné druhy, jako např. amazoňané modročelí, oranžovokřídlí, běločelí, přes „střední třídu“ pomoučení ve třech poddruzích, žlutohlaví v šesti poddruzích (včetně magna, nattereri…), zelenolící… až po „špičku“, již tvoří amazoňané jamajští, nádherní, rudoocasí...

Okénko z cest: Esteros del Iberá

Autor: MVDr. Lubomír Palkovič – České Budějovic

Esteros del Iberá jsou rozsáhlé mokřady zabírající více než šestinu plochy celé provincie Corrientés. Nacházejí se v její centrální části, kde byla v roce 1982 zřízena na ploše13 000 km² přírodní rezervace. Její plocha však dnes činí již více než 20 000 km². Celá tato rovinatá oblast je vlastně bezpřítokové území mezi dvěma řekami. Jen vysoké množství dešťových srážek zde ovlivňuje hladinu mezi mnoha vzájemně více či méně propojenými jezery a jezírky. Srážková voda se díky minimálnímu převýšení pomalu přesouvá k oběma zmíněným řekám, které ji odvádějí. Ostrovy jsou tvořeny z odumírajících a stále znovu dorůstajících vodních rostlin (hyacintů, leknínů a rákosin). Vyrůstají na nich i středně vysoké křoviny, lesíky a palmy. Tyto ostrovy však nejsou nijak spojeny s pevnou zemí a v závislosti na srážkách se zvedají jako pontony. Nemůže nikdy dojít k jejich zatopení a jsou tak bezpečným útočištěm zvířat, která na nich žijí. Je to oblast s obrovskou biodiversitou. Kromě stovek druhů bezobratlých živočichů zde žije 59 druhů plazů, 57 druhů savců a 344 druhů ptáků. Hned po desítkách druhů pestrobarevných motýlů pozornost upoutají velcí pavouci, kteří přes den odpočívají v obrovských hnízdech tvořených jejich nahromaděnými těly...

Kaleidoskop informací

Autor: Redakce

Ptákem roku 2010 je kukačka. Kukačka obecná (Cuculus canorus) je běžný druh a vyskytuje se na celém území České republiky. Celková početnost je u nás odhadována na 35 000 – 70 000 párů s výrazným poklesem v posledních letech. Kromě kukání toho většina z nás o kukačkách ví pramálo. Ne každý tuší, že tím, kdo kuká, je vždy samec kukačky. Kukačka obecná je čistě tažný druh. To znamená, že v zimě byste ji u nás hledali marně. Na evropská hnízdiště přilétá převážně v druhé polovině dubna z afrického zimoviště, které se nachází jižně od Sahary. Kukačky jsou věrné místu vylíhnutí a následující rok se vracejí do stejných míst. Dospělci opouštějí Evropu během srpna a září. Mláďata táhnou samostatně přibližně měsíc po rodičích. Jejich tah je tedy plně vrozený a nezávislý na učení. Kukačku byste mohli objevit ve všech nadmořských výškách od nížin do vysokých hor nad hranicí lesa. V Indii byla zjištěna ve výšce přes 5 000 m n. m. Žije ve všech biotopech, kde jsou alespoň solitérní stromy (lesy listnaté i jehličnaté, křoviny, louky, vřesoviště, rákosiny); velkým městům se vyhýbá. Dospělé kukačky se živí hmyzem. Zvlášť prosluly svou ochotou požírat chlupaté jedovaté housenky, jinými ptáky přehlížené. Teprve nedávno bylo prokázáno, že mláďata kukačky nejsou mlsná a přijímají potravu, kterou jim jejich „adoptivní“ rodiče nabízejí...

O tak zvané historické ornitologii

Autor: Petr Podpěra – Praha

Ornitologie je věda o ptácích. Slovník naučný to rozvádí přesnějšími slovy, když říká, že je to obor zoologie, nauka o ptácích, která se zabývá například stavbou těla, funkcemi orgánů, prostředím, v němž ptáci žijí, i jejich rozšířením, rozmnožováním, chováním. Z toho, co bylo řečeno, čím se ornitologie zabývá, je mnoho oborů velmi proměnlivých, takže ornitologie má stále co studovat. Hluboká znalost ornitologie může být zatraceně užitečná i v jiných vědeckých oborech, v první řadě pak v historii. Historie, dějiny; historické vědy zkoumají minulost, především však proto, abychom lépe pochopili i současnost a vývoj. Často se v písemných pramenech setkáváme s odkazy na ptáky, ještě častěji pak na různých artefaktech i s vyobrazeními ptáků. V případě nějakého vyobrazení ptáka – na jakémkoliv předmětu z minulosti – se historie neobejde bez hluboké znalosti ornitologie. Taková vyobrazení bývají sice ve většině případů silně stylizovaná, zjednodušená, protože asi nikdy nešlo o fotografické zobrazení ptáků, ale o vyjádření širších okolností, jevů, které nám v dnešní době již zůstávají skryté...

Kobaltová mutace u kanárů

Autor: Mgr. Radomír Veselý – Olomouc

Co je na kobaltovém kanáru tak zajímavé? Především to, že je to první mutace, která „ztmavuje” kanára, tedy přidává intenzitu černého eumelaninu. Všechny předešlé mutace jsou buď zředěním, nebo zesvětlením. A zde se vkrádají avizované pochybnosti některých chovatelů, že se jedná spíše o faktor než o mutaci. Mnozí chovatelé jistě namítnou, že onyx také ztmavuje kanára. To je sice pravda, ale pouze z vizuálního hlediska, v rovině pigmentu se jedná o rozptýlení kresby bez jakéhokoli přídavku mimo klasické partie kresby. První, co vás upoutá, je celková tmavost ptáka, jedná se o nejtmavší mutaci. Charakteristický znak je vystoupení eumelaninu až do konečků pera, což ptákovi propůjčuje temný charakter bez světlých míst a bez vlivu na melanin i lipochrom, který zůstává nezměněn. Již v hnízdech je možno vidět jistý tonální rozdíl mezi normálním a kobaltovým ptákem. A pokud byste si nadále nebyli jisti, jak „kobalta” rozpoznat, stačí se podívat na spodní část těla, kde přes břicho až ke kořenu ocasu naprosto ustupuje lipochrom a pták je zde tmavý. To je nejmarkantnější rozdíl od ostatních mutací. Zajímavostí je, že u některých jedinců (především bíločerných) se můžete setkat s opravdu širokou škálou odstínů, a to od tmavě šedých přes rezavé až po tmavě hnědé a stále se budeme bavit o černé řadě melaninu...

Kardinál černohřbetý a jeho chov

Autor: Fred Mancela – Itálie

Kardinál černohřbetý měří v průměru 16,5 až 17 cm. Hlavu má kompletně červenou, pyšní se černou skvrnou na krku, která směrem k hrudi tvoří černý trojúhelník. Ten je orámován bílým kruhem. Spodní část těla je především bílá, spodek je zbarvený tmavší šedou. Zobák, poměrně dlouhý a do špičky, je narůžovělé barvy. Hnědé oči, nožky jsou dužinové barvy. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně. Mladí mají hlavu hnědočervenou, šedý zobák a béžové břicho. Zpěv je ladný, zvučný a svolávací křik je naopak poměrně ostrý. Ptáky tohoto druhu můžeme nalézt v Brazílii, Paraguay, Uruguay a na severu Argentiny, v mírných krajích, na lesnatých vyvýšeninách, na obdělávaných polích, v sadech a poblíž vodního toku. V době hnízdění žijí v páru nebo v malých skupinkách. Jejich potrava se skládá především ze zrnin a ovoce, dále rovněž z hmyzu, který nacházejí na zemi nebo rostlinách (keřích a vysokých trávách). Hnízdo má tvar poháru a je tvořeno větvičkami, kořínky a kůrou. Vnitřek hnízda je pokrytý rostlinnými chomáčky, mechem a peřím. Nachází se na stromech, ale také v křovinách nebo v houští, často ve velmi těsné blízkosti vody. Samička snáší od 2 do 5 nazelenalých hnědě či šedě kropenatých vajec...

Motýlci (1)

Autor: Josef Piskora – Rychnov nad Kněžnou

Vážení chovatelé, v následujících článcích vám chci představit skupinu krásných drobných astrildů, kteří mají společné pojmenování – motýlci. Nebudu se zabývat druhy neznámými, ale jen těmi, které se v našich chovech objevovaly nebo jsou chovány i dnes. Jestli mě paměť neklame, tak tedy následující: motýlek rudouchý, motýlek modrohlavý, motýlek granátový a motýlek modrobřichý. Všichni jmenovaní astrildi patří mezi chovateli drobných exotů k žádaným ptáčkům. Jsou to velmi čilí a uhlazení chovanci, u nichž na první pohled zaujme velmi pěkné a pestré zbarvení. Pocházejí z Afriky a z tohoto pohledu lze říci, že mají rádi sucho a teplo. Motýlci určitě uspokojí jak dychtivého začínajícího chovatele, tak překvapí i chovatele zkušeného. Je třeba se zmínit o velké mortalitě těchto ptáků. Je málo jednotlivců, kteří vydrží v reprodukci tři a více sezon. Velmi špatně snášejí vlhko a průvan, jsou velmi vnímaví na nemoci dýchacích cest způsobených roztoči. Dnes je však toto onemocnění dobře léčitelné. Všechny druhy mají rády potravu živočišného původu, jako jsou mouční červi, plesnivci, muší larvy, mravenčí kukly a smýkaný hmyz. Teď jedno varování, které by měl každý chovatel respektovat. Důrazně upozorňuji na překrmování potravou živočišného původu. Tuto chybu nelze rychle odstranit, u překrmeného páru často znamená ztracenou chovnou sezonu...

Vločkovníci (2)

Autor: Petr Podpěra – Praha

V díle prvním najde čtenář vysvětlení, o jaké ptáky jde, když se řekne vločkovníci. V češtině jejich rodové jméno naznačuje, že nějaký spojovací prvek mezi nimi být musí. Je to zbarvení jejich peří, které umožňuje lepší orientaci, když je zapotřebí ptáky určit. Podle výrazného vločkování na bocích, případně spodní části těla se nám zúží správný výběr, položíme-li si otázku, o jakého ptáka jde. Jinak samozřejmě všichni tihle kropenatí ptáci až tak příbuzní nejsou, jak nám napovídá jejich vědecké názvosloví, které má pro ně několik rodových jmen. Pro chovatele však existují další spojovací prvky. Všichni tito ptáci jsou astrildovití, což znamená, že to jsou požírači travních semen, kteří krmí svá mláďata potravou vyvrhovanou jim z volete. Tedy kašovitou hmotou, něco předtrávenou, která se skládá z valné většiny z nedozrálých semen trav. Tuto svou potravu sbírají jak přímo z rostlin, tak i ze země. Podíl živé potravy, případně zelených částí rostlin bývá zanedbatelný a nabývá většího významu až při chovu v zajetí. Zdá se, že chovatelé přisuzují živé potravě v podobě hmyzu větší význam, než ve skutečnosti má. Při chovu v klecích a voliérách se nejvíce uplatňuje individuální přístup a zkušenosti chovatelů, nejvíce pak schopnost pozorovat...

Plodožraví holubi se představují (2)

Autor: Adam Bura – Dětmarovice

V dnešním díle si podrobněji představíme plodožravé holuby rodu Treron a jeho zástupce chované v Evropě. Ze zbývajících rodů Ptilinopus, Ducula a Treron jsou holubi „treroni“ chováni nejméně často, je to tudíž třetí nejvíce chovaný rod plodožravých holubů. Celý rod je do značné míry stejnorodý a jednotlivé druhy jsou si velmi podobny. Typické je pro ně zelené zbarvení. Liší se od sebe především velikostí. Společným znakem pro většinu druhů je kromě zelené barvy rovněž žluté zbarvení křídelních krovek a kaštanově hnědé, žluté nebo oranžové skvrny různě na těle. Jedná se o silné, rychlé letce, obvykle se středně dlouhými ocasy. Několik druhů však má ocas klínovitého tvaru a najdeme zde i takové, kteří mají střední ocasní pera výrazně prodloužená – tzv. špičatoocasí „treroni“. Všechny druhy jsou ptáci stromoví a společenští, přinejmenším sezónně, a většina z nich má silně vyvinutý pohlavní dimorfismus. Zástupci rodu Treron se vyskytují převážně v jihovýchodní Asii, ale oblast rozšíření tohoto rodu sahá od Afriky východně až po Malé Sundy a severně až do Japonska. Obývají lesy a savany s velkým množstvím stromů...

Noví hokovití ve Weltvogelparku Walsrode

Autor: Simon Bruslund Jensen & Frank Lehmann - Welvogelpark Walsrode

Weltvogelpark Walsrode se společně s Cracid Breeding and Conservation Center (CBCC) v belgickém Zutendaalu intenzivně věnuje chovu a výzkumu hoků a guanů. V rámci rodu Cracidae představují samostatný podřád Galliformes. Jedná se o charismatické bažanty velikostí srovnatelné s krocanem, kteří se vyskytují v padesáti různých druzích po celém území Jižní a Střední Ameriky. Třináct druhů je ve volné přírodě ohroženo, hoko mitu (Mitu mitu) má ve volné přírodě status vyhynulého druhu. V rovníkových oblastech patří k nejvýznamnějším bioindikátorům, co se týče kvality životního prostředí. Lidé je ve velkém loví pro maso, často také končí jako kořist predátorů. Jsou důležitými rozsévači semen. Většina druhů obývá tropické deštné pralesy, některé z nich však lze pozorovat i na širokých lučinách a mokřinách, jako je třeba Pantanal. Některé druhy, jako je například guan horský (Oreophasis derbianus), mají silně vymezené teritorium. Nalezneme je v horských lesích jižního Mexika a v sopečném pásmu severní Guatemaly. Díky zvláštní prodloužené průdušnici mohou samečci hokovitých produkovat extrémně nízké dunivé tóny. Jiní hokové je dokáží identifikovat na velké vzdálenosti, což je praktické zejména při dobývání hustého větvoví deštných pralesů...

Veterinární poradna: Nakličovanie semien a alternatívny postup

Autor: Marek Buranský & MVDr. Juraj Šimunek – Nové Zámky

Toto je jedna z dobrých alternatív podávania semien, za predpokladu dodržania istých postupov. Neprávny postup pri nakličovaní môže mať za následok rozmnoženie takých baktérií, ako napríklad Pseudomonas, ktoré vyvolávajú ťažkú celkovú infekciu v organizme. Tieto baktérie spôsobujú najmä ochorenia pľúc, vzduchových vakov, ako aj tráviaceho systému. Najhoršie je, že tieto baktérie sú pomerne rezistentné voči antibiotikám a preto pri ich premnožení hrozí vysoká mortalita vtákov, ktoré takéto krmivo alebo vodu konzumujú. Prudké hnačky a sťažené dýchanie môžu byť predpokladom premnoženia týchto patogénov. Pri dodržiavaní hygieny klíčenia najväčší dôraz kladieme na to, aby semená boli čisté. To znamená, aby neboli znehodnotené skladovaním vo vlhkých podmienkach, čo môže mať za následok ich splesnivenie... Pred nakličovaním semená kontrolujeme senzoricky, to znamená, že na pohľad musia byť bezchybné a v neposlednom rade kontrolujeme čuchom ich vôňu, ktorá nesmie byť mimo obvyklej normy. Nádoba na nakličovanie sa po každom použití musí čistiť dezinfekčným prostriedkom – napríklad na báze chlóru – SAVO, prípadne VIRKONom-S. Ako som už spomenul, na trhu je niekoľko prostriedkov, ktoré nám môžu pomôcť pri správnom nakličovaní. Sú to prípravky ako AVICLENS a CITREX, Tieto prípravky sa podľa návodu aplikujú priamo do vody, v ktorej prebieha máčanie a napučiavanie semien. Voda na nakličovanie musí byť čistá a z nezávadného zdroja, voda z nedezinfikovaných nádob, alebo rozprašovačov môže obsahovať baktérie Pseudomonas, o ktorých som písal vyššie...

Číslo 06/2017

vyšlo v červnu

Videoreportáže »

Aktuality

18.12.2016

KNIŽNÍ NOVINKA

Průvodce chovem papoušků - kniha

23.11.2016

Dárkový certifikát

Dárkový certifikát

23.11.2016

Průvodce umělým odchovem ptáků

GouldianFinches.eu ARARAUNA.cz