Nová EXOTA - Časopis pro všechny chovatele exotického ptactva

Číslo 07/2005

vyšlo v červenci 2005

Chov a odchov papagája červenobruchého východného

Autor: Ľuboš Pavlech - Kálnica

V tomto článku by som chcel napísať niekoľko svojich postrehov z chovu tohto krásneho papagája, ktorého som vždy obdivoval a ktorý si ma úplne podmanil. Keď som v roku 2002 navštívil svojho priateľa a uvidel mimo iných aj chovný pár papagájov červenobruchých s dvoma odchovanými samčekmi, moje srdce zaplesalo a túžba vlastniť ich zvíťazila nad obsahom mojej peňaženky. A tak som ešte v decembri toho roku zmieneného priateľa po predchádzajúcej dohode navštívil a jedného z mladých samcov som si odniesol domov. Vpustil ho do záhradnej boxovej voliéry s rozmermi 180 x 80 x 200 cm. Každý box v tejto voliére je z troch strán z plného materiálu a predná strana je z pletiva. Pred voliérou je kŕmiaca chodba, ktorá je podobne ako i boxy zastrešená. Nakoľko bolo zimné obdobie, čelná časť voliér vrátane kŕmiacej chodby bola potiahnutá hrubou pretkávanou fóliou a dno voliéry bolo posypané vrstvou hrubých hoblín zabezpečujúcich suché prostredie. V týchto voliérach chovám neofémy a papagáje mnohofarebné.

Papoušek kouřový (horský) a jeho chov

Autor: -nov-

Papoušek kouřový žije v jihozápadních a jihovýchodních oblastech australského kontinentu. Tyto dvě oblasti jsou oddělena pruhem území o šířce asi sta kilometrů. Západní populace papoušků žije v eukalyptových hájích na jih od Geraldtonu a na západ od Espérance. Papoušci kouřoví se přizpůsobili podmínkám zemědělství jižní Austrálie, které je založeno na pěstování pšenice. Východní populace obývá území o poznání menší. Hranice jejich výskytu tvoří na severu Nový Jižní Wales a na jihovýchodě provincie Victoria a teritorium Mallee. Na svazích podél řeky Murray obývá papoušek kouřový vysoké eukalyptové stromy. Papoušek kouřový obývá také křovinaté stepi oblasti Mallee pokryté vegetací tvořenou různými druhy eukalyptů.

Neznámí madové - rod Prioniturus (1)

Autor: Mgr. Jan Sojka - Horka n. Moravou

Nejnápadnějším znakem šesti zástupců rodu Prioniturus jsou dvě prodloužená středová ocasní pera se zakončením ve tvaru kopistky. Tato prodloužená část peří může také připomínat tenisovou raketu, takže tito ptáci mají v anglickém názvu „Racket-tailed Parrots“. Délka tohoto prodlouženého peří u samců jednotlivých poddruhů se pohybuje mezi 65 a 90 mm. U samičky jsou ocasní pera vždy o něco kratší než u samečků. Mladí ptáci mají až do druhého nebo třetího pelichání ještě „normální“, neprodloužená ocasní pera. Po té trvá přibližně šest týdnů, než jim ocasní pera dorostou do plné délky. Dalším charakteristickým znakem rodu Prioniturus je jejich skutečně velký zobák. Systematikové je díky tomu uvádí jako příbuzné s madami rodu Tanygnathus a další i s papoušky uzdičkovými (Geoffroyus geoffroyi).

Pyrura žlutokřídlý

Autor: Ing. J. Nožička - Uherské Hradiště

Jako jediný zástupce rodu pyrura není představitelem jihoamerické fauny, ale středoamerické. Pyrura žlutokřídlý je obyvatel mlžných horských lesů včetně jejich okrajových částí, spatříme ho i v druhotné vegetaci, zejména v horských dubových lesích tropické a subtropické zóny v nadmořské výšce 500 – 3000 m.Většinou ho spatříme v párech nebo v rodinných skupinách. Živí se semeny, ovocem, bobulemi, květy stromů, menšími ořechy stromů a různých křovin. Hnízdí nejčastěji v dubnu – květnu. Poprvé byl tento papoušek importován v roce 1927 do Japonska (Fuchs, 2000). Subspecie gaudens byla dovezena z Panamy do USA v roce 1980. Pár tam zahnízdil v roce 1981 u Rowleye, ale snůšku měl neoplozenou. Odchovu docílil v následujícím roce a ten je považován za světový.

Aymara pruhovaný a jeho chov (1)

Autor: Mgr. Jerzy Ćwik - Tarnowiec

Aymarové pruhovaní patří do jihoamerického rodu malých papoušků, které ornitologové nazývají aymarové (Bolborhynchus). Do rodu Bolborhynchus patří, kromě aymary pruhovaného také: aymara andský (Bolborhynchus orbygnesius), zelený (B. ferrugineifrons). V minulosti do rodu Bolborhynchus patřily také aymarové šedoprsí a citrónoví, nicméně nyní byl pro ně vytvořen odlišný rod s latinským názvem Psilopsiagon. Pozn. redakce: Toto nové členění se nevyskytuje pouze v polském systému, ale bylo již publikováno také ve Francii a Velké Británii.

Amazónek černotemenný

Autor: Ing. J. Nožička - Uherské Hradiště

Jsou to opravdu nádherní ptáci. Vypadají velmi exoticky a mají komické pohyby. Když jsem tyto papoušky před lety poprvé spatřil, byl jsem jimi unesen. Mnozí chovatelé, kteří je stejně jako já viděli poprvé na burze v Uherském Hradišti, je nazvali „senagalci z Černobylu“. V 80. letech ovšem byli pro mne, stejně jako pro většinu jiných chovatelů, ekonomicky nedosažitelní. V 90. letech se ovšem situace změnila. Tito krásní papoušci se začali objevovat v nabídkách nově vzniklých importních firem. Cena byla tehdy ještě poněkud vyšší a od té doby se prakticky nezměnila. Ovšem cena piva, rohlíků, bydlení a dalších od těch dob mnohokrát stoupla a tak se tito amazónci dostali do kategorie nepříliš drahých ptáků.

Agapornis hnědohlavý a jeho mutace

Autor: Milan Vašíček - Lipník n. B.

Agapornis hnědohlavý patří s příbuznými druhy tj. s agapornisem růžohlavým, agapornisem škraboškovým a agapornisem Fischerovým do jedné skupiny agapornisů, které říkáme – agapornisové s bílým okružím oka. Jsou to ptáci, kteří se navzájem ochotně páří a jejich odchovaná mláďata jsou i nadále plodná. V roce 1904 je v Zambii poprvé objevil Dr. Kirkman a později se zjistilo, že tito ptáci obývají nejmenší oblast ze všech druhů agapornisů. O čtyřicet let později probádal jejich oblast R. E. Morea a publikoval, že je nejčastěji spatříme okolo vodních toků v nadmořské výšce 600 – 1.000 m. Počátkem minulého století byl tento druh často odchytáván a dovážen do USA a Evropy; po roce 1950, kdy se jeho stavy značně snížily, byl jeho export regulován.

Problematika „podestýlky“ při umělém odchovu papoušků

Autor: Ing. Jan Nedělník - Brodek u Prostějova

Vzhledem k častým dotazům chovatelů na problematiku „pojídání hoblin“ mláďaty papoušků uměle odchovávaných, jsem se rozhodl napsat tento článek, neboť je škoda, že tento celkem triviální problém zatím nikdo neřešil ani neosvětlil, pouze se konstatuje, že existuje. A proto se nemají mláďata v hoblinách odchovávat. S tímto však zásadně nesouhlasím. Pokud opravdu milujeme své papoušky, tak se jim snažíme porozumět, zkoumat jejich chování a potřeby a zajistit jim co nejpřirozenější pobyt v našich voliérách. Uvědomíme si tak, mimo jiné, že v přírodě jsou mláďata odchovávána na „hoblinách“, což je ztrouchnivělé dřevo rozmělněné rodiči při úpravě hnízdní dutiny. Proto i ve voliérách máme hnízdní budky, jejichž výstelku povětšině tvoří hobliny z měkkého dřeva. Je to přirozené, mláďatům se tam dobře daří, prospívají a nežerou je!

Luštěniny ve výživě papoušků

Autor: -zep-

Hrách, čočka, fazole, sója či nejrůznější boby - luštěniny; krmiva s nejvyššími hodnotami stravitelných bílkovin (20 - 25%). Pro srovnání např. slunečnice 11%, proso 7%, kukuřice 7%, lesknice 12%. Z toho vyplývá i poměr bílkovin ke kilojoulům v krmivu, který je u luštěnin zhruba 1:8 - u slunečnice 1:21, proso 1:19, kukuřice 1:27, lesknice 1:12. Tolik suchá čísla. V uplynulých letech se do výživy papoušků dostala a také úspěšně uplatnila různá, tak říkajíc cizokrajná, semena. Mezi tyto „novoty“ lze jistě počítat i některé luštěniny (např. boby mungo či katjang), které pro nás byly až do devadesátých let prakticky neznámé.

Návštěva u chovatele – Ladislav Groda

Autor: -red-

Chovatel, kterého jsme navštívili tentokrát, by se dal označit jako dosti kontroverzní osoba. Pro některé je vzorem úspěšného muže, někdo mu právě pro jeho úspěch nemůže přijít na jméno. Byla jsem zvědavá na člověka, který ve svém pracovním oboru dosáhl příček nejvyšších a zároveň v chovatelství je opravdovým pojmem. Při pohledu na velkou místnost do posledního místečka zaplněnou diplomy, oceněními a medailemi tak, že ještě dvě bedny byly plné a jejich obsah čekal na vystavení, jsem opravdu nebyla schopna slova. Ano, hovoříme o panu Ladislavu Grodovi, jehož vystavovatelské úspěchy sahají až daleko za hranice naší země a nedají spát i nejednomu zahraničnímu chovateli či posuzovateli.

Okénko z cest - ptačí kolekce ZOO Bristol

Autor: Ing. Vít Vojtíšek - Beroun

Za výchozí bod v dlouhé historii této zoologické zahrady lze považovat datum 18. září 1835. U její „kolébky“ tehdy stálo 220 akcionářů, kteří finančně umožnili zrod ZOO. Někteří jejich potomci převzali tuto pomyslnou štafetu po svých předcích a v této chválihodné podpoře pokračují dodnes. Svým založením v roce 1835 a otevřením pro veřejnost v roce 1836 se bristolská zahrada stala druhou nejstarší ZOO v Britanii (1828 Londýn) a pátou nejstarší na světě. Protože se však všechny čtyři dříve založené zahrady nalézají v hlavních městech svých států, je tato ZOO nejstarší mimo hlavní město. První rozkvět přinesla již viktoriánská doba. Naopak obě světové války znamenaly velice složitá období.

„CITES“ po vstupe do EU verzus chovatelia v SR

Autor: Odbor ochrany prírody a krajiny MŽP SR

Krátko pred vstupom SR do Európskej únie som zaslal na Ministerstvo životného prostredia SR otázky, na ktoré som žiadal odpovede, aby sa chovateľská obec zoznámila s novými výzvami, ktoré budú pred ňu postavené po našom vstupe do EÚ. Otázky preto boli postavené trošku inak, ako by som ich formuloval teraz, keď už sme členským štátom EÚ. Nakoľko nový zákon 15/2005 Z.z. „o ochrane druhov voľne žijúcich živočíchov a voľne rastúcich rastlín....“ bol v tom čase už pripravený a nachádzal sa v legislatívnom procese, odpovede vypracovalo Ministerstvo životného prostredia až po jeho schválení v NR SR.

Severní holanďan - Frisé du Nord

Autor: Ing. A. Jenczura - Łaziska Górne

Severní holanďan patří ke „starým” plemenům kadeřavých kanárů. Podle informací z knížky Klause Speichera „Kanarien, 120 Rassen - Gesang, Farben, Positur” vydané v roce 1993, vzniklo toto plemeno v 19. století. V knize je uvedeno dokonce i datum „narození“ prvního Severního holanďana a je určeno na rok 1880. V němčině byl tento druh nazván Nordhollander (v Polsku se často užívá název kanarek kędzierzawy północny) a jak napsal Klaus Speicher, pochází v přímé linii od Pařížského trubače.

Amadiny Gouldovej (4) - základy genetiky

Autor: Marek Buranský - Nové Zámky

V tomto článku sa budem zaoberať genetikou u amadín Gouldovej a to použitím najmä prvých dvoch Mendelových zákonov. S uplatnením týchto poznatkov príde štandardný chovateľ do kontaktu najčastejšie. Chcel by som popísať základné veci ako je dedičnosť farieb chrbtov (týka sa tak isto pŕs) a potom dedičnosť farieb hláv. Mojím cieľom nie je nahrádzať ucelenú publikáciu, ale ponúknuť základné poznatky. Keďže tento článok je rozsiahlejší, popis jednotlivých farebných mutácií s tabuľkami názvov podľa fenotypu a aj podľa genotypu (faktorov), bude uverejnený nabudúce. Úvod do genetiky by som začal najskôr vysvetlením základných pojmov, aby neprišlo k dezinformácii, či mylnému pochopeniu. Je to tiež dôležité pre pochopenie zákonitostí genetiky a zhrnutie týchto pojmov môže každému chovateľovi pomôcť zorientovať sa v textoch odborných článkov.

Vdovky a jejich problematický odchov

Autor: -red-

Vdovky jsou rozptýleni po celém africkém kontinentu. Nejvíce jich nalezneme v oblastech na jih a východ od pouště Sahara. Většina z příslušníků rodu Vdovka (Vidua) nehýří zářivými a křiklavými barvami. Působí spíše temnějším dojmem, i když se mohou pochlubit důmyslnými přechody hnědé, žlutohnědé, černé a bílé barvy. Co ovšem činí všechny tyto druhy nejvíce atraktivními, je samečkův šat v době páření. Tomu tehdy vyrostou elegantní, dlouhá, splývavá ocasní pera (toto se vztahuje zhruba na polovinu zástupců rodu Vidua). Nejznámějšími a také nejlépe rozpoznatelnými samečky vdovek, které se v Británii chovají v zajetí, patří vdovka rajská a vůbec nejrozšířenější je vdovka černobílá (dominikánská).

Praxe a dědičnost mutací pěnkavy obecné

Autor: Mojmír Brázdil - Lomnice nad Popelkou

Již jsme se zmínili o čtyřech hlavních, základních barvách, které jsou základem pro křížení. V čele stojí divoká, přírodní barva, která nepodstoupila (neprošla) žádnou mutací. O úroveň pod ní stojí pěnkava hnědá, přímá mutace divoké formy. Nedošlo ke snížení (poklesu) melaninu, ale jde o přeměnu z černé barvy na hnědou. Na stejné úrovni jako pěnkava hnědá se setkáváme s mutací achátovou, která rovněž pochází přímo z divoké, přírodní formy. U ní se objevila redukce melaninu, oproti divoké pěnkavě je světleji vybarvená. Přesto zjišťujeme u pěnkavy achátové výrazné barevné odlišnosti. Proto můžeme mluvit o dvou typech pěnkavy achátové, o tmavším a o světlejším typu. Vyvstávají domněnky, že se jedná o dvě různé mutace.

Turako fialový odchován v České republice

Autor: MVDr. Lubomír Palkovič - České Budějovice

Turako fialový, patří do čeledi turakovitých (Musophagidae). Tato čeleď byla donedávna zařazována do řádu kukaček (Cuculiformes). Podle posledních výzkumů, založených zejména na studiu DNA, se turakové řadí do samostatného řádu Musophagiformes, do blízkosti sov a lelků. Všech 25 stálých druhů turaků žije v Africe jižně od Sahary. Turakové jsou středně velcí ptáci (40 – 75 cm) s dlouhým krkem a ocasem, s kratšími křídly a výrazným širokým zobákem. Většina z nich má na hlavě chocholku. Nejsou příliš obratní letci (v letu připomínají datla), zato se neobyčejně ladně a obratně pohybují po větvích. Dorozumívají se mezi sebou drsnými (nikoliv však nepříjemnými) zvuky.

Jeřábi - biologie a chov (2)

Autor: RNDr. František Hanák - MOS Přerov

Jeřábi přitahovali člověka od nepaměti svým zjevem a hlasovým projevem. V Asii se stali symbolem štěstí, lásky, moudrosti, bohatství a nesmrtelnosti. V umění východní Asie se objevují už více než tisíc let (v císařských palácích, na porcelánu, obrazech a ornamentech apod). Také se chovali při císařských a panských dvorech. Chování individuálně známých ptáků držených u dvora dokonce ovlivňovalo politická rozhodnutí čínského císaře. Úhyn takového ptáka byl i trestán. Ani to však jeřáby neochránilo před dnešní hrozbou vyhubení. Jsou rozšířeni po celé zeměkouli mimo Jižní Ameriku, Antarktidu, Madagaskar a ostrovy v Jižním Pacifiku. Jejich tělo měří 80 až 180 cm podle druhu a hmotnost kolísá od 3 do 13 kg.

Chov okrasné vodní drůbeže (1)

Autor: Jaroslav Němec – Choteč

Ač nemáme mnoho exaktních důkazů o chovu okrasné vodní drůbeže v době před počátkem našeho letopočtu, tak je jasné, že již v této době byl tento koníček provozován. Hlavním důvodem však nebyla potěcha z pohledu na krásu ptáků ale postupná potřeba jejich domestikace z důvodu snadnějšího přístupu ke zdrojům potravy. Ale i v tomto období se na dvorech panovníků již vyskytovaly „voliéry“, kde byli ptáci chováni na okrasu. A zde je asi i prvopočátek dnešních zoologických zahrad a chovatelství.

Tuberkulóza vodní drůbeže

Autor: MVDr. Ľubica Nečasová - Praha

Tuberkulózu ptáků způsobuje bakterie Mykobakterium. Rozlišujeme několik druhů mykobakterií: Mykobakterium avium (má 3 poddruhy) je nejčastějším původcem onemocnění ptáků. Mykobakterium intracellulare se považuje za méně patogenní druh, který je svými vlastnostmi natolik podobný předchozímu druhu, že se obecně nerozlišují a tvoří společný komplex s M. avium. Dalším popsaným druhem je M. genovense. Mykobakterium tuberkulosis způsobuje tuberkulózu lidí, ve vzácných případech je diagnostikována u ptáků (papoušků). Mykobakterium bovis je původcem tuberkulózy hovězího dobytka, je známý případ infekce papouška.

Číslo 05/2017

vyšlo v květnu

Videoreportáže »

Aktuality

18.12.2016

KNIŽNÍ NOVINKA

Průvodce chovem papoušků - kniha

23.11.2016

Dárkový certifikát

Dárkový certifikát

23.11.2016

Průvodce umělým odchovem ptáků

GouldianFinches.eu ARARAUNA.cz