Nová EXOTA - Časopis pro všechny chovatele exotického ptactva

Číslo 02/2009

vyšlo v únoru 2009

Odchov ary zelenokřídlého pod rodiči

Autor: Štěpán Šesták – Popovice

V polovině prosince roku 2007 jsem zakoupil do společného chovu pár arů zelenokřídlých. Ptáci se od počátku k sobě měli. Probírali si peří na hlavě, všude spolu chodili a krmili se. Původ ptáků není přesně znám, pravděpodobně pocházejí z dovozu, nicméně byli zakoupeni coby „chovný“ pár u jednoho obchodníka z Belgie. Po dovozu si na nové prostředí poměrně rychle zvykli a zklidnili se. Co se týče jejich zevnějšku, byli poměrně slušně opeření, nicméně nebylo to ideální (pod křídly nebyli pěkně zapeření a také některá ocasní pera byla zalomená). Při určování pohlaví jsme jej odhadli opačně (samice je robustnější než samec). Od počátku byla arům nabízena široká paleta krmení. Dostávali hodně ořechů (vlašské, mandle, pekany, lískové, cedr, pistácie, burské) a klasickou směs pro ary, kterou si míchám podle vlastní receptury. Kromě toho jsem jim předkládal ovoce (jablka, pomeranče, banány), k mému překvapení mrkev nebrali vůbec.

Můj chov amazónků bronzovokřídlých

Autor: Zdeněk Novák – Praha

I když jsem již dlouholetým chovatelem různých druhů papoušků, chovem amazónků bronzovokřídlých se zabývám něco přes čtyři roky. Tito jihoameričtí papoušci se mi líbili již mnohem dříve, neboť jsem se dočetl v chovatelské literatuře, že to jsou příjemní a krásní ptáci, velmi vhodní pro chov ve voliérách. Když se mi naskytla možnost jejich koupě od chovatele, který je dovezl z Holandska, neváhal jsem a zakoupil nepříbuzný pár. Přestože ptáci jsou z odchovu pod rodiči, jsou velmi klidní a důvěřiví. Nebudu se zabývat jejich podrobným popisem, jelikož je běžně dostupný v chovatelské literatuře. V jejich zbarvení převládá tmavě fialově modrá až místy purpurová barva. Na zádech jsou zbarveni hnědozeleně až do bronzova. Pod ocasem jsou stejně jako ostatní amazonci rodu Pionus krásně červení. Jejich nádherné zbarvení se předvede nejlépe ve sluncem prosluněné voliéře. V odborné literatuře o nich lze přečíst, že se v přírodě vyskytují ve dvou formách, z nichž jedna je menší a druhá větší.

Chováme agapornisy

Autor: Petr Šelepa – Olomouc

Rod Agapornis zahrnuje celkem devět druhů s několika dalšími poddruhy. Agapornisy najdeme zejména v Africe jižně od Sahary a na Madagaskaru. Vyskytují se zpravidla v menších skupinách, některé však mohou dosáhnout až sta jedinců. Živí se všemi druhy obilovin, bobulemi, pupeny stromů a někdy také drobným hmyzem. Vzhledem k tomu, že se stěhují v závislosti na ročních obdobích, mohou jejich hejna napáchat v zemědělských oblastech velké škody na úrodě. Agapornisové se těší na veřejnosti a mezi mladými chovateli velké oblibě. Jejich chov v zajetí je rozšířen, neboť se většinou jedná o velmi odolné jedince, jejichž cena je více než příznivá. Snadno si zvyknou na pobyt v kleci či ve voliéře a nevyžadují žádné zvláštní zacházení. K rozmnožování jim postačí klec. Jsou statné postavy a nejsou ani nároční na krmení. Díky jejich opeření, které hýří živými barvami, je nelze přehlédnout. Rozmnožují se již od prvního roku věku. Co se jim dá vytknout, je v rámci hejna někdy až přílišná hlučnost a sklon k agresivnímu chování.

Chov agapornise růžohrdlého

Autor: Jiří Kučera – Hradec Králové

Agapornisové růžohrdlí patří mezi nejčastěji chované druhy, zejména z důvodu velmi snadného chovu. Jejich chov je velmi často doporučován chovatelům – začátečníkům, neboť jsou poměrně odolní a odolají i zimě za předpokladu, že mají kryté útočiště, kam se před mrazem mohou uchýlit. Ačkoliv se jedná o ptáky, kteří v přírodě žijí v kolonii, v zajetí je lepší držet je odděleně po párech. V dostatečně prostorné voliéře je možné mít i více párů, nicméně je třeba dbát na to, aby každý pár měl k dispozici alespoň dvě hnízda. I tak je možné občas spatřit potyčky mezi dvěma jedinci, během nichž může dojít i ke zranění, zejména na nohou. To se týká jak zlomených drápů, tak někdy celých prstů. Jestliže se jeden pták ukáže být slabším, bývá předmětem týrání, které někdy může skončit i jeho úhynem. Pokud se i přes všechna tato rizika rozhodnete pro společnou voliéru, dejte k sobě pokud možno pouze mladé jedince a vždy všechny zároveň. Rychleji si tak na sebe zvyknou.

Aktuality z Loro Parque

Autor: Dr. Matthias Reinschmidt – Tenerife

K nejnovějším šťastným událostem v Loro Parku by nemohlo dojít za předpokladu, že by nebylo několikaleté intenzivní přípravy, na níž má největší zásluhu náš biolog Rafael Zamora. Z Mexika dorazily tři nové papouščí druhy. První dva byly vůbec poprvé v historii získány evropskou zoo, jedná se tudíž o mimořádně významný „dovozní artikl“. Byly dovezeny malé skupinky arary hnědočelého (Rhynchopsitta terrisi), tiriky kobaltového peruánského (Brotogeris cyanoptera gustavi) a amazónka bělohlavého (Pionus seniloides). Ve všech případech se jednalo o potomky úspěšných odchovů chovného centra v Mexiku. LPF se velmi pyšní tím, že dovoz, který si vyžádal enormní přípravy, se nakonec vydařil. Všichni ptáci zvládli přepravu na výbornou. Byli umístěni do karantény, ve které musejí vydržet nejméně 40 dnů, a postupně projdou všemi povinnými zdravotními prohlídkami. Teprve pak mohou být začleněni do řádného chovu. K tomu dojde zřejmě v lednu t.r. Arara hnědočelý je jedním z nejvíce ohrožených druhů v Mexiku.

Okénko z cest - Masai Mara, tečkovaná krajina

Autor: MVDr. Lubomír Palkovič – České Budějovice

Mara znamená v řeči Masajů tečka nebo puntík. Milionová stáda pakoňů hřivnatých migrujících rozlehlým územím východní Afriky z Tanzanie do Keni a zpět vypadají jako černé puntíky na zelenožlutém podkladu. Odtud vznikl název jedné z největších a nejkrásnějších rezervací na světě – tečkované země Masajů. Migrace stád pakoňů, zeber a antilop přes území tohoto kmene patří k nepůsobivějším zážitkům, které příroda nabízí. Národní rezervace Masai Mara byla založena v roce 1961 a rozkládá se na území asi 1500 km² na jihozápadě Keni při hranicích s Tanzanií, kde přechází v národní park Serengeti. Na hranicích rezervace je vybudováno několik horských chat a luxusních stanových táborů, patřících většinou bílým Keňanům a bílým Jihoafričanům. Uvnitř rezervace je kemp Olare, patřící Masajům. Tento kemp není zdaleka tak luxusní, zato je uprostřed divoké přírody se vším, co k tomu patří.

Představení Spolku chovatelů hmyzožravého a plodožravého ptactva (SCHHAPP)

Autor: Adam Bura – Dětmarovice

Na prosincové přerovské burze roku 2008 jsem se pln očekávání sešel s šéfredaktorem tohoto časopisu Nová EXOTA, panem Mgr. Janem Sojkou. Ten mi totiž na začátku zimy nabídl, že se náš spolek může prezentovat na stránkách Nové EXOTY. Na burze jsme se tedy na všem podstatném dohodli, za což mu za celý spolek velice děkuji, a tak tedy píši. Mnozí z vás ještě určitě o našem spolku neslyšeli. Není ani divu. Jsme mezi ostatními organizacemi opravdu teprve novorozenětem. Vše začalo na jaře minulého roku, kdy se pan Karel Vaďura rozhodl vytvořit určitou databázi chovatelů hmyzo a plodožravého ptactva, která by především byla přínosem pro kontakt a spolupráci mezi chovateli. Tak se také stalo a první seznam byl na světě. Zpočátku nás bylo opravdu jen pár. S postupem času však začali přibývat další noví členové. Samozřejmým dalším krokem bylo vytvoření určitého „volného“ seskupení chovatelů těchto ptáků. Tím jsme vlastně dodnes. A kým tedy vlastně jsme? Náš spolek v současné době čítá přibližně 27 chovatelů, kteří si oblíbili právě tyto ptáky. Jsou mezi námi jak členové z naší vlasti, tak i ze Slovenska. Taktéž k nám patří dvě zoologické zahrady, a to ZOO Ostrava a ZOO Olomouc.

Chemnitz 2008

Autor: Ing. Václav Podpěra, CSc. – Praha

V roce 1952 byl v bývalé NDR založen Spolek pro chov a ochranu domácích a cizokrajných ptáků, známý u nás pod zkratkou VZE (Vereinigung fur Zucht und Erhaltung). V letošním roce uspořádal svou, již 52. VZE – spolkovou výstavu a mistrovství. Pouze čtyřikrát za celou historii spolku nemohla být výstava uspořádána. Poslední výpadek ve výstavní činnosti byl zapříčiněn výskytem ptačí chřipky, tuším v roce 2005. Od 1. do 2. listopadu loňského roku byly na veletrzích v Chemnitzu k vidění snad všechny druhy ptáků, které jsou na území Německa chovány. V nesoutěžní expozici bylo vystaveno 380 druhů ptáků od 101 vystavovatelů. A vystavovatelé nejsou již pouze chovatelé z „východu“, ale členy VZE se stali i chovatelé ze „západních“ zemí. A že je to ze Stuttgartu do Chemnitzu 450 km? To přece není žádná velká překážka, když se člověk chce pochlubit svými úspěchy na klubové výstavě. Nutno ale přiznat, že VZE nebyl na pořádání výstavy sám. Aktivně se na přípravách jako spolupořadatelé zúčastnilo dalších 15 organizací, spolků a firem. Samotná výstava je pořádána ve velké víceúčelové hale. Ptáci jsou vystavováni v zasklených bednových klecích, drátěných voliérkách s vlastním osvětlením nebo speciálně upravených expozicích. Výstava je rozdělena na jednotlivé tématické bloky – drobní exoti, papoušci, bažanti, holubi, vodní ptáci, sovy a podobně.

Tradiční derby K-1 Brno

Autor: Martin Brtník – Vyškov

Mistrovská soutěž našeho klubu K-1 Brno barevných a postavových kanárů, kříženců a evropského ptactva se již tradičně konala v prostorách skleníků Botanické zahrady Brno ve dnech 21. – 23.11. 2008. Mistrovské soutěže se zúčastnilo a bylo obodováno celkem 309 jedinců. Bodování soutěžících ptáků provedli posuzovatelé přítel Hudec, Sládek a Veselý. Lipochromoví kanáři byli vystaveni ve čtrnácti kolekcích a jednadvaceti jednotlivcích. Z tohoto počtu byla jedna kolekce recesivně bílí, tři kolekce žlutí intenzivní, tři kolekce žlutí neintenzivní a jedna kolekce slonovinově žlutí. V červené řadě byly vystaveny dvě kolekce červených intenzivních a dvě kolekce červených neintenzivních. Červení mozaikoví byli vystaveni ve dvou kolekcích. Mistrem klubu se stala kolekce slonovinově žlutých přítele Andrýska z Prahy s 366 body. Druhé místo obsadila kolekce červený neintenzivní přítele Brtníka z Vyškova s 360 body a třetí skončila kolekce červený intenzivní přítele Dostála z Brna s 360 body.

Chovatelská praxe

Autor: Josef Piskora – Rychnov nad Kněžnou

V prosincovém čísle Nová EXOTA se objevil článek od p. Buranského nazvaný „Odchov pod náhradními rodiči.“ Se zájmem jsem text četl a mám z něj velmi dobrý pocit. Rád bych jej doplnil o několik praktických informací ze své chovatelské praxe. O chovech pod náhradními rodiči bylo již mnoho napsáno a určitě se ještě napíše. Jde o téma téměř nevyčerpatelné. Nechci se zabývat odchovem mláďat, který zajišťují chovatelé ručním dokrmováním prakticky od vylíhnutí mláděte. Toto lze tolerovat jen u druhů velmi vzácných a ohrožených. Nechci to dále rozebírat. Když vidím a slyším na chovatelských setkáních, v jaké šíři se toto praktikuje, je mi smutno. Je to také odchov pod náhradními rodiči. Chovatelé drobotiny mají štěstí, že tento odchov není rozšířený u drobných ptáků. Rozhodně jej nelze ale vyloučit. Dokrmovací směs pro drobné ptactvo existuje i na našem trhu.

Vrabec hnědohřbetý, chov a odchovy ve společných voliérách

Autor: Mgr. Miloš Soušek – Kužušany

Vrabec hnědohřbetý, někdy nazývaný vrabec zlatý, pochází z Afriky, oblast rozšíření je od Etiopie až po Nigérii. Jde o typického vrabce, je neustále v pohybu, stále něco hledá, někde se pošťuchuje, poskakuje a něco provádí. Samečci jsou na rozdíl od samiček výrazně žlutě vybarveni s kontrastními tmavohnědými křídly a hřbetem, samičky jsou hodně podobny našim vrabcům, totéž platí pro mláďata. K barevnému rozlišení pohlaví dochází až v průběhu dospívání, proto bývá někdy problém odhadnout pohlaví u hodně mladých ptáků. Věnuji se hlavně chovu cizokrajných holubů, ale když je ve voliéře jen pár holubů nebo hrdliček, v sezoně obvykle jeden pták sedí na hnízdě, druhý někde poblíž a není se na co dívat. Proto, pokud je to možné a ptáci se snášejí, přidávám do větších voliér i nějakou tu drobotinu, aby v ní bylo trošku živo. Astrildi, amadiny, pásovníci, zebřičky, vrabci a jiné druhy se s holubovitými naprosto ignorují a žijí si svým vlastním životem. Jediná věc, kterou musíme občas pohlídat, je, aby drobotina neobtěžovala velké ptáky.

Leskoptev tříbarvá

Autor: Adam Bura – Dětmarovice

Velikost 18 cm. Lesklý svrchní šat, světle kaštanově hnědá spodní strana těla s bílým pruhem podél hrudi, světlé oko. Snadno rozpoznatelná od ostatních příbuzných druhů. Temeno a peří na uších jsou bronzově černé, peří mezi očima a zobákem je černé. Brada, hrdlo, hruď, šíje, záda, „kápě“, svrchní krovky ocasní a ocas jsou leskle zelenomodré, s modrým odstínem, který je nejvíc nápadný v oblasti šíje. Úzký bílý pruh odděluje lesklou hruď od kaštanově hnědého břicha, boků a stehen. Okraj kloaky, spodní krovky ocasní a spodní krovky křídelní jsou bílé. Křídla jsou leskle kovově zelená, s temně sametově černými skvrnkami na středních a velkých krovkách. Primární letky 6-9 jsou vroubkované na vnitřní straně, zatímco vnější strany 5. a 8. letky jsou jen mírně zvlněné. Duhovka je krémově bílá, zobák a nohy černé. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, ale u jednoho páru v lidské péči měl samec prokazatelně širší pruh na hrudi (Restall 1968). U mladých ptáků je budoucí zbarvení jasně rozpoznatelné, ale peří je bez lesku, s výjimkou křídel a ocasu. Duhovka je hnědá, koutky a okraje zobáku žlutavé, od špičky zobáku se ztemňují, nohy jsou hnědé. Ptáci vylíhlí v lidské péči jsou mnohem matnější a postrádají bílý pruh na hrudi.

Více než století ochrany ptactva u nás

Autor: Petr Podpěra – Praha

Předvánoční ruch naštěstí utichl, panuje ticho a klid a myšlenky samovolně míří k otevření nějaké knihy. Jenom ne nic těžkého, jen tak něco pro čtení samo. Copak nám to tady leží nahoře? Tak jsem „to“ vzal do ruky. A podívejme, není právě v letošním roce takové kulatější výročí? No ano, je. Byly to Listy českého spolku pro ochranu ptactva v Praze, první ročník vyšel v únoru roku 1880. Spolek byl pak založen v roce 1878, no a tak je tomu v letošním roce právě 130 let od jeho založení. Mnohé se určitě změnilo za takovou dobu a můžeme si o tom jistě i něco říci, ale ještě dříve, než se k tomu odhodlám, chci vám přepsat první odstavec úvodníku. Může nás to přivést k myšlenkám, jak a co se vlastně změnilo. Včetně jazyka. Nuže. První číslo Listů začíná takto: „Milovníkům a ochráncům ptactva! Kruh přátel ptactva zarazil před dvěma roky v Praze „Český spolek pro ochranu ptactva“, spolek to, jehož účelem jest šířiti známost ptactva, šetřiti ptáků užitečných a chrániti jich před nezaslouženým pronásledováním, dbáti zasejpáním o výživu jich v krutých dnech zimních, zaváděním a aklimatisováním ptactva cizího zameziti a potlačiti chytání a chování v klecích ptáků domácích, pilných to pomocníků lesníků, rolníkův a štěpařů.“

Veterinární poradna – Ptačí smysly (1)

Autor: Robin Roscoe, DVM, Dipl. ABVP – USA

Pro většinu ptáků je zrak nejdůležitějším smyslem. Zrakový lalok ptačího mozku je větší a lépe vyvinutý vzhledem ke zbytku mozku než u většiny savců a stejně tak jsou ptačí oči v poměru k hlavě mnohem větší než u savců. U některých ptáků je dokonce hmotnost obou očí větší než hmotnost celého mozku. Dobrý zrak je nezbytný k přežití – k lovu i k včasnému zpozorování nebezpečí. U různých ptáků mají oči různé umístění na hlavě, různý tvar, schopnost akomodace a různé typy sítnice. U predátorů jako jsou sovy a dravci jsou oči umístěny vpředu, což zužuje zorné pole, ale výrazně zlepšuje binokulární (prostorové) vidění. U jiných druhů jsou oči umístěny po stranách, což zase rozšiřuje zorné pole – např. holubi mají zorné pole 300° a jen malým pohybem hlavy jsou schopni postihnout i 360°. Rozlišujeme tři základní tvary ptačího oka: ploché, globulární a tubulární. Čím delší je osa očního bulbu, tím větší obraz zachycuje sítnice a tím je obraz detailnější. Zrnožraví ptáci (např. slepice) nepotřebují vidět ostře do dálky ani nepotřebují rozlišovat drobné detaily a jejich oko je tedy relativně ploché. Diurnální ptáci (loví ve dne – např. vrány a dravci) mají globulární oční bulbus a noční dravci, kteří potřebují vidět nejlépe, mají tubulární oči.

Číslo 05/2017

vyšlo v květnu

Videoreportáže »

Aktuality

18.12.2016

KNIŽNÍ NOVINKA

Průvodce chovem papoušků - kniha

23.11.2016

Dárkový certifikát

Dárkový certifikát

23.11.2016

Průvodce umělým odchovem ptáků

GouldianFinches.eu ARARAUNA.cz