Nová EXOTA - Časopis pro všechny chovatele exotického ptactva

Ara červenoramenný má tři poddruhy. Kromě nominátní formy ještě D. nobilis cumanensis a trochu větší D. nobilis longipennis. Druhé dva poddruhy se liší – nehledě na to, že jsou o něco větší – tím, že barva rohoviny na horní části zobáku je jiná než u nominátní formy, která má horní část zobáku tmavě šedou. Všechny poddruhy mají modré čelo, červené peří na ramenou a částečně červené opeření pod křídly, zatímco zbytek peří je zbarven bohatými zelenými barvami.

Celková délka tohoto ary činí 30 cm, poddruh cumanensis  má 33 cm a longipennis 35 cm (Arndt 1990-1996). Budoucí studie se budou muset nejprve vypořádat s tím, zda se jedná u cumanensis a longipennis skutečně o dva poddruhy  nebo zda jsou to jen dvě geografické varianty jednoho poddruhu. Oblast jejich výskytu se rozprostírá v centrální Brazílii, poddruhy jsou tam navzájem promíchány (Juniper & Parr 2003)...

V nedávné době byl o tyto papoušky veliký zájem a dováželo se jich docela velké množství. Vím, že sám jsem nakoupil asi 30 ks papoušků konžských nominátní formy gulielmi gulielmi – většinou krásně černokřídlých, ale také jsem měl ptáky, kteří byli postavou velcí, a myslím, že převyšovali udávané rozměry velikosti 28 cm. Tito papoušci dosahovali spíše 30 – 32 cm délky a byli mohutné postavy. Je také velice zajímavé, že někteří, jež byli velké silné postavy a velikosti, měli šupinaté zbarvení na křídlech, zatímco jiní byli opravdu po přepeření krásně černokřídlí.

Dnes mohu říci, že v hejnu tolika kusů nebylo prakticky u žádného úplně stejné zbarvení a jejich variabilita spočívá hlavně v rozsahu červeného zbarvení jak na hlavě, tak na křídlech. Někteří mají červenou barvu na hlavě sytou a hodně se táhne až za oko, zatímco jiní měli červenou jenom na čele. Možná, že nějaké druhy byly po massaicus, ale v té době, myslím, se k nám nedováželi v čisté formě. Též sytost červené barvy nikdy nebyla stejná...

Tento papoušek obývá jižní a jihozápadní Afriku. Potkáme ho hlavně v blízkosti vod, a to překvapivě i v polopouštních až pouštních oblastech. Zastihli jsme je například v poušti Kalahari v řídkých porostech kolem kempu, kde chodili pít ze špatně těsnícího kohoutku za toaletami. Vedle nížin vystupují i do hor. Hnízda si budují v dutinách, ve skalních puklinách, často také v obrovských společných hnízdech vrabců pospolitých (Philetairus socius) a snovačů pospolitých (Philetairus socius), případně jiných společensky hnízdících snovačů.
 
Mimo dobu hnízdění se spojují do početných hejn zvláště v místech s dostatkem potravy. Hejna někdy napadají pole s dozrávajícími obilninami i luštěninami a působí domorodcům značné škody. I když nejsou agapornisové valní letci (létají prudce, ale málokdy naráz na větší vzdálenosti), každý den se musejí dostat k vodě. Proto se od zdrojů vody obvykle příliš daleko nevzdalují. Při vyplašení se ozývají pronikavým nepříjemným křikem, kterým si hejno vzájemně sděluje informaci o nebezpečí...

Málokterý rod papoušků je v počtu druhů a barevných variantách tak bohatý jako charmozini. Jejich barevnost, chování a hravost nadchnou snad každého. Tito papoušci jsou nároční na krmení a čistotu voliér, kterou vždy rychle znečistí. V poslední době ubývá chovatelů, kteří tento rod chovají. V roce 2009 byly nahlášeny pouze čtyři odchovy, což je velmi malé číslo. Jako motivaci k chovu charmozinů přispíváme svými zkušenostmi z chovu.

Charmozin červenoboký patří do čeledi Loriidae a má výrazně vyvinutý pohlavní dimorfismus. Je známo pět poddruhů tohoto druhu (placentis, intensior, ornata, subplacens a pallidor), nicméně nejsou častými chovanci. Není vždy jednoduché rozeznat od sebe samice jednotlivých poddruhů. Samci mají červené tváře a líce, dále boky těla, oblast pod letkami. Oblast kolem uší je světle modře žíhaná, čelo je žlutozelené. Oblast zad je tmavě modré barvy, která je výraznější a větší, než je tomu u zástupců nominátní formy...

Problematika barevných mutací rozely Pennatovy je velmi složitá, neboť tento druh v rámci procesu domestikace vytvořil velmi mnoho různých barevných variant. Možnost získání fenotypu skládajícího se z kombinací několika mutací není vyčerpána. I když část kombinací může být pouze teoretická vzhledem k letálním genům, dlouhému období chovu, nízkému procentu získání dané barevné mutace z vhodného rodičovského páru.

Velkou komplikací je otázka rozdílného názvosloví, kdy v různých zemích se používají odlišná pojmenování daných mutací a kombinací. Navíc se po celou dobu objevují nové barevné mutace, které po důkladnějším prozkoumání jsou klasifikovány do již existujících skupin.  Bude to trvat ještě mnoho let, nežli se definitivně vymezí názvosloví a dojde k ustálení mechanismů dědičnosti jednotlivých mutací...

Na toto téma jsem již delší dobu nečetl žádný článek. Proto jsem se rozhodl zveřejnit své zkušenosti s kroužkováním za posledních zhruba 15 let. Většina druhů ptáků v článku uvedených byla odchována a okroužkována v mém chovu.

U snovačů jsem se zatím nepokoušel kroužkovat malá mláďata v hnízdě, neboť u některých druhů se k nim bez poškození hnízda nelze dostat. Takže všechna mláďata jsem okroužkoval hned po vylétnutí z hnízda. V níže uvedené tabulce uvádím mnou doporučené velikosti kroužků (myšleno vnitřní průměr kroužku v mm)...

V květnu uspořádala CK Primaroute poprvé pozorování ptactva na kanárském ostrově Lanzarote. Zdálo by se, že ve volné přírodě nebude na tomto ostrově co pozorovat, ovšem opak je pravdou. Milovníci volně žijícího ptactva zde mohou spatřit jak mořské a stepní ptáky, tak dravce, pěvce a rovněž papoušky.

Na pozorování se vyjíždělo brzy ráno před východem slunce. V poledne následovala pauza na oběd a trocha odpočinku. A odpoledne se pokračovalo – někdy až do západu slunce. Vyjížděli jsme minibusem a v dané lokalitě přestoupili do terénního auta, kterým se jezdilo v terénu zarostlém vyschlou trávou, připomínající step. V takovém terénu se vyskytovali dropi, dytíci, skřivani, ťuhýci, lindušky a také poštolky. Bylo dobrodružné zde pátrat po dropech a nádherných dytících, kteří svým zbarvením splývají s terénem a prostředím. Ale když je pak spatříte, uvidíte, jak jsou nádherně vybarveni. Třeba jasně žluté oko dytíka je jak třpytivý korálek...

Usedám před své voliéry a rekapituluji události tohoto roku. Musím se však pousmát nad tím, jak si stěžujeme na naše tvorečky, co nám všechno provádějí. Není to tak trochu naše vina?
 
Mě situace donutila osadit voliéru 3 x 4 x 2,5 m po jednom páru rozel žlutohlavých, kakariků, korel, amadin diamantových, kanárů, kubánek malých, třemi páry pásovníků a zebřiček. A k nim ještě postupně přibyly odchovy – 4 kusy neofém modrohlavých a 12 rýžovníků. A přes tuto velkou rozmanitost druhů a velikostí ptáčků jsem u všech dosáhl odchovu. Bylo nádherné se dívat, jak vedle obrovské rozely poskakují malé kubánky a jak je jejich otec brání, pokud by se jich chtěl někdo dotknout. A navíc se všichni naučili brát krmivo i zeleninu, které si nikdy před tím ani nevšimli. Jsem především chovatelem drobotiny, takže budu psát o ní...

Keď som vtáky kupoval, boli čerstvo preperené, mali vek cca 4 – 5 mesiacov. V karanténe boli cca mesiac, do chovného zariadenia som ich umiestnil teda vo veku cca 6 mesiacov. Boli vo vrchných klietkach, kde je najvyššia teplota, ale i kľud. Na rozdiel od amadín Gouldovej, ktoré mi občas pripadajú ako kačice, ktoré sa v kuse kúpu, astrildi červenokrkí využívali ponuku vykúpať sa len veľmi sporadicky.

Keďže som mal informácie o tom, že sa radi zdržiavajú na dne klietky a radi sa „popelia“ – kúpu v suchom jemnom piesku, tak som do rohu každej klietky umiestnil spodnú časť kúpeľničky, ktorú som do cca 1/3 naplnil jemným bielym pieskom, ktorý je možné zakúpiť na chovateľských burzách. Vtáky si túto vymoženosť hneď obľúbili a väčšinu dňa sa zdržiavali práve  v týchto ponúknutých „suchých“ kúpeľničkách. Skutočne sa tu v piesku radi kúpali, a keďže tento druh vtákov nevyhľadáva na spanie na noc bidlá, ale spia na spodku klietky, tak toto miesto s pieskom využívali práve aj na spanie. Prakticky tam trávili veľkú časť dňa a celú noc...

Vrabci jsou spíše menší druhy ptáků z řádu pěvců. Pěvci jsou to pak podle stavby svého těla, nikoliv podle skutečného zpěvu. Jejich hlasové projevy povětšině nelze zpěvem nazvat. Mezi vrabce ovšem řadíme i vysokohorské pěnkaváky a já se tedy přiznám, že o hlasových projevech pěnkaváků nemám vůbec žádné povědomí. Jak se tito ptáci vůbec ozývají, by mohl vědět spíše nějaký horolezec než ornitolog. Vlastní vrabci bývají ptáci s velkou hlavou a se silným a krátkým kuželovitým zobákem. Nohy mají silné, křídla krátká a zašpičatělá, ocas středně dlouhý.

Jejich zbarvení je popisováno jako prosté, u obou pohlaví téměř stejné nebo nepříliš odlišné. Tohle je malinko diskutabilní. V době toku bývají třeba i vrabci domácí docela pestře vybarvení ptáci, pokud je tedy držíte v ruce. Na dálku to už tak ani nevypadá a v zimním opeření jsou pak ještě mnohem nenápadnější. Vrabci obývají s oblibou otevřenou krajinu s rozptýlenými stromy, a to od polopouští až po tak zvanou krajinu kulturní, kde se nad míru dobře adaptovali...

Jeřábi jsou velcí ptáci s vysokýma nohama a s dlouhým ostrým zobákem. Převládající barva peří je bílá, letky křídel a část krku jsou zbarveny černě. Temeno hlavy je zbarveno červeně podobně jako u datla. Dospělí jedinci můžou dosáhnout hmotnosti až 12 kg při výšce 140 – 150 cm, nejtěžší zaznamenaný kus vážil i 15 kg. Rozpětí křídel je úžasných 200 – 250 cm.

Mláďata se líhnou světle hnědá až rezavě oranžová, tato barva jim na místech, jako je hlava a krk, zůstává ještě po prvním roce života. Kuřata se vyznačují neuvěřitelnou až překotnou rychlostí růstu, což se týká hlavně růstu nohou.

Jeřáb japonský je silně vázán na vodu a její okolí. Vyskytuje se na březích řek, obývá rýžová pole či hluboké rákosoviny, mokré louky a jiné mokřadní biotopy. Živí se vodními rostlinami, rybami, hady, obojživelníky a hmyzem...

1. 1. 2012 vstoupila v platnost novela veterinárního zákona, která mimo jiné upravuje podmínky konání svodů nehospodářských zvířat (tzn. výstavy a burzy). Dříve musel při konání jakýchkoli svodů pořadatel mimo jiné žádat krajskou veterinární správu o stanovení podmínek, za kterých může svod pořádat, a následně tyto podmínky dodržet. V případě papoušků se jednalo o povinnost mít veterinární osvědčení o zdravotním stavu ne starší než 3 dny s uvedením, že v chovu se minimálně 45 dní nevyskytla chlamydióza. Navíc musela na těchto akcích proběhnout tzv. veterinární přejímka, kdy soukromý veterinární lékař kontroloval výše uvedená veterinární osvědčení.

Od 1. 1. 2012 výše uvedené pravidlo neplatí a pro zvířata v zájmových chovech (kočky, psi, papoušci, drobní exoti, králíci apod.) nyní platí, že pořadatel svodu veterinární správu o podmínky ani povolení žádat nemusí...